Míša a její ohlednutí za léčbou: Křik, slzy i úsměvné historky

A víte, že mě do poslední chvíle nenapadlo, že by mi lékař podle výsledků biopsie mohl sdělit ošklivou diagnózu "rakovina prsu"? Nenechte si ujít další otevřený blog, v němž se Míša vrací do dob, kdy musela čelit oné obávané špatné zprávě.

Manžel však prý tušení měl, už když jsem šla na biopsii, ale nechal si to pro sebe. Poprvé jsem se začala obávat až teprve tehdy, když mi recepční z Centra diagnostiky chorob prsu V. Polaka na Karlově náměstí nechtěla po telefonu sdělit výsledek biopsie. Říkala, že po telefonu výsledky nesdělují. Ano, "zapomněla" to trochu upřesnit: "ŠPATNÉ výsledky po telefonu nesdělujeme."

Chtě nechtě to narušilo naši rodinnou pohodu na letním indiánském táboře s přáteli. V srpnu roku 2011 hustě pršelo, minimálně týden. Hladiny řek se zvedaly a indiáni, vyplavení ze svých malých stanů, seděli zablácení a vyuzení v teple bílého plátěného týpí. "Co budeš dělat, když to bude rakovina?" ptali se kamarádi. "Nevím... Co budu dělat? Buď se vyléčím, nebo umřu." Mezi mými přáteli seděla Zuzka, její maminka zemřela na rakovinu už před několika lety, a Alena. jejíž tatínek na rakovinu právě umíral. Odjeli jsme z uplakaného údolí raději o pár dnů dříve. Přátelé mě na cestu pro výsledky vyzbrojili slovy podpory. O měsíc později už mohli podporovat činy, při mé léčbě.

Cestou pro výsledky jsem si absolutně nepřipouštěla rakovinu prsu. Pokud to bude problém, říkala jsem si, bude to nezhoubné a budu muset na malou operaci. Nestihla jsem se ještě ani pohodlně usadit a hned na úvod mi lékařka sdělila, že má pro mě dvě zprávy, jednu špatnou a jednu dobrou. Tu špatnou jsem slyšet nechtěla. "Máte nádor, ale objevila jste ho včas." Lékařka se pokoušela nastínit další postup, mě to ale vůbec nezajímalo. Poznala to brzy, a proto mne raději odtáhla zpět na recepci, kde jsem si od recepční vzala lístek s termínem lékařského semináře, kde se mělo rozhodovat o postupu mé léčby. Odjela jsem domů. Cestou jsem si promýšlela, co vlastně doma řeknu. Pořád se mi zdálo, že se museli s rozborem vzorku na patologii splést, zaměnit zkumavky, špatně to vyhodnotit.

Doma na mě napjatě čekal manžel, děti i rodiče. Nevěděla jsem, zda se smát či plakat. Vystoupila jsem z auta a na tázavé pohledy všech přítomných jsem smutně a plačtivě odpověděla: "Budu se muset léčit." A tak jsem se léčila. Než však léčba začala, prožívala jsem si spolu s rodinou velké životní drama. Moje máma chtěla hned všechno řezat a oba společně s tátou cítili jistotu, že přežiju všechno. Manžel ustaraně chodil a kouřil jednu cigaretu za druhou. (Rakovina plic není nic, co by se ho mělo týkat!) Syn byl přítulnější a desetiměsíční dcerka byla "rozumná". Musela jsem přestat kojit ze dne na den a obešlo se to bez křiku.

O léčbě ani o nemoci jsem netušila nic, snad jen to, že se na ni umírá. Proto jsem se rychle začala zajímat, jak to se mnou bude. Chtěla jsem vědět své šance na přežití. Oslovila jsem známého lékaře, aby mi pomohl se vyznat ve všem, co mě čeká. Když jsem pak poslouchala jeho povídání, dávala se do mě zima, až jsem se celá třásla jako osika. Musel přese mne hodit deku i přesto, že bylo parné léto. Věci, které mi nastínil v reálných barvách, mě děsily. Byla jsem mu však vděčná, že vím, do čeho jdu. Rodině jsem pak o léčbě referovala méně barvitě. Nebylo třeba, aby věděli všechno. Na to VŠECHNO jsem si vzápětí našla psychologa.

Rozhodla jsem se, že před nikým nebudu skrývat, co se mnou je. Cítila jsem, že se nebudu chtít před světem uzavřít a že nechci nikoho uvádět do rozpaků tím, že bude zírat na moji holou hlavu a zbědovaný obličej a nebude vědět, co si s tím počít. Tuto otevřenost, myslím, všichni přivítali, jen jedna známá se mi začala vyhýbat. Dodnes nevím, co měla za problém, už se nevídáme. Ale stalo se mi i několik úsměvných historek. Třeba manžel  mojí kamarádky ji ke mně nechtěl pouštět se synem, aby prý rakovinu prsu ode mne nechytil. Anebo když poprvé osmdesátiletý soused uviděl moji holou hlavu. Můj nový look na něj tak mocně zapůsobil, že zapomněl, proč vlastně přišel, počal couvat a zastavil se až pádem do našeho záhonu.

Od každého kolem sebe jsem cítila podporu v různých formách. Dostávala jsem doplňky stravy, literaturu, maily s odkazy o způsobech léčby, přátelé telefonovali, jezdili na návštěvy. Kromě mých rodičů a manžela se o děti pravidelně jednou týdně starala kamarádka, vaření zase občas zastala tchyně.

Někdy to bylo úsměvné, jako třeba když mi začaly padat vlasy po chemoterapii. Vzala jsem strojek a podala ho synovi, ať mi vlasy zkrátí na dva tři centimetry, že si může zahrát na opravdického holiče. Nová role se mu líbila. Na krátké vlasy jsem se celkem těšila, nosívala jsem je na gymplu a navíc je léto, bude to příjemné. Po synovi musela hlavu upravit kamarádka. Doladila "zuby" a oholila krk. Když pak chtěla ještě doopravit poslední nerovnost, kterou v mém novém slušivém účesu objevila, zapomněla, že má strojek na nule, a místo aby doladila, co chtěla, vyjela mi v půlce hlavy bílou dálnici.

Lekla se velmi svého činu, pištěla a strašně se mi omlouvala. Ještě rychle poznamenala, že šátek beztak bude lepší, protože ty krátké vlasy mi stejně nesluší, tečka. No, řeknu vám, že jsem nebyla vůbec nadšená její zbrklostí. S odstupem času jsme se historce s účesem ale řehtali všichni. A stejně, účes by mi nevydržel ani tři dny. Stačilo pár otření o polštář a šla jsem raději dohola dříve, než abych ještě týden všude nacházela chomáče krátkých vlasů.

Přestože všichni z rodiny pomáhali jak mohli, neobešlo se to bez slz, křiku a bolesti. Bolest, která mě sužovala po celou dobu léčby, silně působila na moji psychiku. I když je člověk svojí povahou trpělivý, bolest nahlodává nervy a časem chtě nechtě může po chemoterapiích sklouznout ke špatné náladě, mručení a občasnému skepticismu. Mně například po půl roce náročné léčby nepochopitelně štvali všichni ti hodní lidé, kteří se mi courali po kuchyni, vařili, uklízeli, prali a vychovávali za mě děti, zatímco já jsem byla připoutaná na lůžko a neschopná jakéhokoliv činu. Slzy a křik mi pomáhaly, rodina mě chápala. Byly to slzy bezmoci. Uvědomila jsem si ještě zřetelněji, že mám neskutečně trpělivé a obětavé rodiče, silného věrného muže a milující děti.

Léčbou však nic nekončí. Je třeba postupně odstraňovat následky léčby, psychické i fyzické. Změnit to, co bylo příčinou onemocnění.  Někdo už tu příčinu zná, někdo ji musí teprve nalézt. Ale jak? Na to je každý tak trochu sám. 

Publikováno 18. 5. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2017 (300)
Září (2)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.