Poprvé na chemoterapii

Jak líčí další žena z naší Šťastné třináctky, Olga F. z Olomouce, nemoc ji naučila pokoře a nadhledu a hodně uklidnila její "radioaktivní" životní filozofii. S vypravěčským talentem, který se sluší a patří na zkušenou paní učitelku, Olga vzpomíná počátky své léčby, které sahají až do roku 2011...

"Ten den si velmi dobře pamatuji. Zvedla jsem sluchátko a na druhé straně se ozvalo: „Je to pozitivní. Je mi líto..." Najednou jsem padala, hluboko... Probrala jsem se až po delší době, když vystrašené oči mé kolegyně na mne zíraly jako na zjevení. Rozjel se kolotoč, na který velmi nerada vzpomínám. Byly to spousty otazníků, tuny strachu a megatuny pochybností. Dokážu to?

Nastal den D. Jela jsem do nemocnice s tlukoucím srdcem a velkými obavami. Co když se stane nejhorší? Důkladně poučena mojí lékařkou, ale neznalá zkušenosti, jsem čekala drastickou bolest.  Sedla jsem si do křesla, sestřička zavedla infuzi do žíly a bylo to. Co teď? Přiznám se, vše proběhlo tak nějak normálně. Žádná bolest, žádné emoce, jen pohled na spolu-pacienty mi vháněl takový zvláštní tok pocitů do těla. Lítost, soucit a samozřejmě šok. Tohle čeká i na mne? Po dvou hodinách jsem po svých odešla na toaletu a pomalu odcházela domů. Motala se mi hlava, ale dalo se to ustát. V čekárně jsem spatřila dceru a sestru a hodně se mi ulevilo.

Ty další chemoterapie byly už celkem O.K.,  až na to, že jednu z druhé sady mé tělo ne a ne přijmout. To jsem měla pocit, že se udusím a mé tělo spálí "láva". Lékaři i sestry velmi pohotově zareagovali a tragédie se nekonala. Horší to bylo doma. Dostavily se následky, přesně popsané mojí lékařkou. Tělo se seznámilo se záchvaty zimnice a návaly horka, hlava bolela až k prasknutí, žaludek plaval na vodě a tak dále, a tak dále.

To moji maličkost ještě nerozhodilo. Nejhorší mělo teprve přijít. Nemohla jsem usnout a to trvalo až do rána. Nervozita, tlak v hlavě, bolest očí... a to se opakovalo pořád. Každé pondělí. Samozřejmě psychika dostávala zabrat.... Pak v průběhu týdne komplikace už ustupovaly. Díky mé rodině jsem to asi tak po páté chemoterapii začala lépe snášet. Věděla jsem, co mě čeká a také jsem měla připravenou celkem zajímavou četbu a hudbu k poslechu, takže to tolik "nebolelo". Moc jsem toužila po tom, abych  ty chemoterapie měla za sebou. Ještě jich zbývalo jedenáct."

 

Tolik úryvek z mého deníku. Dnes již vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mne i v těch dobách nejtěžších podrželi. Pocházím se středního Slovenska, malé vesničky, kde dávají lišky i dnes dobrou noc. Před třiceti lety jsem zakotvila v Olomouci. Dnes děkuji osudu, že tomu tak bylo. Prošla jsem léčbou a jsem dodnes pod dohledem Onkologického oddělení  Fakultní nemocnice v Olomouci, a to mi dává jistotu.

Moje ošetřující lékařka, MUDr. Eva Krejčí, se se mnou ze začátku vůbec nemazlila. Všechny informace jsem dostala nadávkované přesně tak, jak to mělo být. Připravila mne i na to nejhorší. Dnes jsem za to ráda. Je to velmi  vnímavá a zkušená lékařka a vynikající profesionálka. Dokázala i mně, že nám ženám opravdu dobře rozumí.

Mými anděly strážnými byly i sestřičky na ambulancích a na chemoterapiích. Po určité době jsem si tam začala připadat jako doma. Měla jsem k nim důvěru, a to mi hodně pomohlo. Rozhodně nesmím zapomenout na MUDr. Noru Zlámalovou, která mne operovala.  Celý průběh operace byla v její režii, stejně jako následná péče, z mého pohledu vše hodnotím jak velkou zkoušku zvládnutou na jedničku. Paní doktorka Dana Houserková, která je dodnes moji rodinnou „mamografkou" a MUDr. Karel  Ćwiertka rozhodně na seznamu chybět nebudou.  Ještě jednou všem děkuji.

Co se týče ozařování, bylo jich celkem 35, nebylo to rozhodně jednoduché. Díky důkladné péči o prso (neustále jsem si ho natírala a dělala přesně to,co mi na radio-oddělení doporučili) vše proběhlo bez problémů. Chtěla jsem to moc zvládnout a povedlo se. To už jsem začala chápat, že vše hodně záleží i na tom, jak pacient spolupracuje. No a já se snažila. No jejééééj. Pořád jsem se ptala, projevila se má deformace z povolání. Díky tomu se mi ovšem podařilo najít spoustu odpovědí na mé otázky, a tak se má dušička pomalu začala uklidňovat. Dnes úplně chápu pro mne důležitou větu: Dobře a dostatečně informovaný pacient je na půl cestě k uzdravení.

Co bylo pro mne v té době nejhorší?

Naučit se nepodlehnout tomu, co jsem kolem sebe v čekárně viděla. Při čekání na chemoterapie nebo na ozařování jsem potkávala spolu pacienty i spolu pacientky v různých stadiích nemoci. Byl to často velmi smutný pohled. Nemoc se jim zažrala hluboko do těla a pro mne nebylo lehké naučit se to akceptovat a nevztahovat to jejich trápení na sebe.

Závěrem bych chtěla říci: Dnes jedu dál, nejsem ještě pořád ve formě, ale není mi již dvacet let. Hodně jsem zvolnila, naučila jsem se konečně mít ráda a vím, že cokoliv by se stalo, už nebudu mít strach. Dnes vím, do čeho jdu a o čem to je, a tak přeji hodně štěstí spolu pacientkám a hodně síly a pevné vůle na cestě k uzdravení. 

Holky, to zvládnete, jen musíte chtít bojovat. :)

Vaše Oli z Olomouce

Publikováno 26. 2. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2017 (300)
Červen (1)

» 2016 (7)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.

Partnerem blogů, zveřejněných v rámci projektu "Nejsi na to sama - získejte potřebné informace", je Nadace ČEZ.

 

 

 


Olga F.

Všechny příběhy