Chválit se musí

Ano, chválit se musí a má - ale na druhé straně se to taky nesmí přehánět, takže popojedem:

S Pauline jsme měli u nás besedu o strachu. Nejprve nás seznámila s rozdělením strachů, jejich ,,diagnózou", vývojem, no prostě rozebrali jsme protivníka na kousky a pak jej opět poskládali.

Věděla jsem, že strach je téma, které se našimi životy táhlo ještě dávno před nemocí. Jako ženy jsme prý víc zvyklé se strachem žít, víc se bojíme o cokoliv. O děti, rodinu, manžela, práci.... Máme to asi v genech.

I když vím z rozhovorů, že strach je velice silný a obávaný protivník, beseda o strachu mne překvapila, jak vázla. Čekala jsem, že o tomto tématu budem mít dlouho co povídat, ale měla jsem z toho pocit, že dokážeme mluvit o strachu, který jsme překonali, ale o tom, který teď prožíváme, se nám mluvit nechce.

Možná máme pocit, že je to ostuda, mít strach, nebo projev slabosti, a proto o něm nemůžeme mluvit dřív, než jsme jej překonali.

Nevím. Jako bychom odkrývali ta nejzranitelnější a nejcitlivější místa. Jako bychom se báli, že když o strachu budeme mluvit, naroste, zesílí, získá moc, jako strašidlo Barbucha v pohádce o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi.

Sice jsem už kdysi o strachu něco psala, ale myslím, že se k tomuto tématu vrátím, protože je neustále živé a žije s námi (nebo my s ním?).

Někdy mi připadá, že si náš strach dokonce žije vlastním životem a my jej všude taháme sebou. Sedí nám někdy za krkem, jindy nás dusí, svírá, škrtí....schválně si zkuste, kolik podobných slov ve spojení se strachem existuje.

Z Brna vás za všechny pomáhající Helpky zdraví Jana Zrnečková

Přidat komentář