Veronika vzpomíná: Známí se mi začali vyhýbat, jako by rakovina byla nakažlivá!

Každá žena je originál. Totéž samozřejmě platí i pro dámy, které potkala rakovina prsu. S největší pravděpodobností by se však většina pacientek shodla, že zvládání onemocnění může okolí nejen výrazně usnadnit, ale také zkomplikovat. Na reakce, předsudky a pověry, s jakými se v souvislosti s karcinomem prsu setkala, vzpomíná naše bloggerka, pětadvacetiletá Veronika Z.

Moje okolí moje onemocnění zvládalo různě. Co se týče těch nejbližších, tak nejtěžší byly pro všechny začátky. Byl to šok, po kterém u všech následoval smutek a strach, pak přišla fáze vzteku a nakonec smíření a puštění se do boje společně se mnou. Manžel mi byl moc velkou oporou, kdykoliv jsem mu doma plakala a bála se toho, co bude, tak mě dokázal pevně obejmout a dodat mi víru, že bude všechno zase dobré a já se uzdravím.

Moje děti jsou ve věku, kdy to ještě tolik nevnímaly - Valentýnka (té je nyní půl roku), tak ta je naprosto spokojené miminko, ale Viktorka (3 roky) mě občas viděla plakat a byla z toho smutná. Musela jsem se kvůli ní často přemáhat a usmívat se, i když to zrovna bylo moc těžké. To ale byly hlavně začátky, pak se vše zlomilo a já začala věřit tomu, že se na 100 % uzdravím a budu tady pro své děti i muže žít ještě dlouho.

Moc těžké to celé bylo i pro moji maminku, nemohla v noci spát a kladla si otázku: "Proč?" Ale poprala se se vším také statečně, moc mi pomáhala s péčí o děti a kupovala mi různé podpůrné produkty, abych vše lépe zvládla. Pomáhala nám také moje babička, je to ještě čiperka, takže také často pohlídala děti nebo uvařila jídlo, když jsem byla unavená po chemoterapiích.

Kamarádi se zachovali různě. Někteří, které jsem brala jen jako známé, mi moc pomohli, psali pozitivní zprávy a někteří dokonce přišli na návštěvu a přinesli dárky pro mě nebo pro děti. Pak se ale našli i tací, od kterých jsem čekala nějakou psychickou podporu. A ti najednou začali dělat, jako bych neexistovala... Asi měli strach že je rakovina nakažlivá...

Sousedé v našem paneláku koukali vždy vyděšeně, když mě viděli bez vlasů. Ale bylo mi to jedno. Setkala jsem se s různými předsudky - například, že jsem si rakovinu přivodila tím, že jsem se jí určitě podvědomě bála. Dále potom, že je lepší odmítnout chemoterapii a radši pít sodu s javorovým sirupem apod. Rady mi chodily opravdu různé. Ale zajímalo by mě, jestli by ti, co to radili, kdyby byli v mé kůži, odmítli chemoterapie a léčili si těmi svými způsoby :D 

Mluvit o rakovině prsu pro mě nebylo a stále není těžké, naopak si myslím, že je velmi důležité o všem otevřeně mluvit. Jednak se tím člověku uleví a pak také tím vlastně chrání další ženy, které si třeba na základě našeho příběhu začnou pravidelně provádět samovyšetření prsu. Protože, co se týče prognózy do budoucna, tak čas zde hraje hlavní roli. 

 

Publikováno 8. 4. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

Přidat komentář

Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)

Všechny položky jsou povinné.