Veronika vzpomíná: Známí se mi začali vyhýbat, jako by rakovina byla nakažlivá!

Každá žena je originál. Totéž samozřejmě platí i pro dámy, které potkala rakovina prsu. S největší pravděpodobností by se však většina pacientek shodla, že zvládání onemocnění může okolí nejen výrazně usnadnit, ale také zkomplikovat. Na reakce, předsudky a pověry, s jakými se v souvislosti s karcinomem prsu setkala, vzpomíná naše bloggerka, pětadvacetiletá Veronika Z.

Moje okolí moje onemocnění zvládalo různě. Co se týče těch nejbližších, tak nejtěžší byly pro všechny začátky. Byl to šok, po kterém u všech následoval smutek a strach, pak přišla fáze vzteku a nakonec smíření a puštění se do boje společně se mnou. Manžel mi byl moc velkou oporou, kdykoliv jsem mu doma plakala a bála se toho, co bude, tak mě dokázal pevně obejmout a dodat mi víru, že bude všechno zase dobré a já se uzdravím.

Moje děti jsou ve věku, kdy to ještě tolik nevnímaly - Valentýnka (té je nyní půl roku), tak ta je naprosto spokojené miminko, ale Viktorka (3 roky) mě občas viděla plakat a byla z toho smutná. Musela jsem se kvůli ní často přemáhat a usmívat se, i když to zrovna bylo moc těžké. To ale byly hlavně začátky, pak se vše zlomilo a já začala věřit tomu, že se na 100 % uzdravím a budu tady pro své děti i muže žít ještě dlouho.

Moc těžké to celé bylo i pro moji maminku, nemohla v noci spát a kladla si otázku: "Proč?" Ale poprala se se vším také statečně, moc mi pomáhala s péčí o děti a kupovala mi různé podpůrné produkty, abych vše lépe zvládla. Pomáhala nám také moje babička, je to ještě čiperka, takže také často pohlídala děti nebo uvařila jídlo, když jsem byla unavená po chemoterapiích.

Kamarádi se zachovali různě. Někteří, které jsem brala jen jako známé, mi moc pomohli, psali pozitivní zprávy a někteří dokonce přišli na návštěvu a přinesli dárky pro mě nebo pro děti. Pak se ale našli i tací, od kterých jsem čekala nějakou psychickou podporu. A ti najednou začali dělat, jako bych neexistovala... Asi měli strach že je rakovina nakažlivá...

Sousedé v našem paneláku koukali vždy vyděšeně, když mě viděli bez vlasů. Ale bylo mi to jedno. Setkala jsem se s různými předsudky - například, že jsem si rakovinu přivodila tím, že jsem se jí určitě podvědomě bála. Dále potom, že je lepší odmítnout chemoterapii a radši pít sodu s javorovým sirupem apod. Rady mi chodily opravdu různé. Ale zajímalo by mě, jestli by ti, co to radili, kdyby byli v mé kůži, odmítli chemoterapie a léčili si těmi svými způsoby :D 

Mluvit o rakovině prsu pro mě nebylo a stále není těžké, naopak si myslím, že je velmi důležité o všem otevřeně mluvit. Jednak se tím člověku uleví a pak také tím vlastně chrání další ženy, které si třeba na základě našeho příběhu začnou pravidelně provádět samovyšetření prsu. Protože, co se týče prognózy do budoucna, tak čas zde hraje hlavní roli. 

 

Publikováno 8. 4. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2015 (13)
Květen (4)

Lucie (4. 5. 2015 - 21:58)

Dobrý den Veroniko, to co jste zažila vy mám za sebou i já ano je špatně když si lide myslí, ze rakovina je nakažlivá "jako chřipka".
Je mi 28let a před třemi roky mi byla diagnostikována rakovina prsu,paní doktoři mi to oznamili 5dni před prvními narozeninami me dcerky.
Říkáte si ze v takové těžké životní chvíli při vas bude rodina stát a podporovat vas,teda to jsem si myslela já!! Mám dvě sestry obě jsou mladší než já ta starší s tech dvou ,když se dozvěděla ze mám rakovinu, tak mi napsala SMS,ze pokud to dostane ona nebo její dcera,takže za to mužů já!!! Podotyka!m ze jsem jediná v rodině s touto diagnózou.
Takže vim jaké to je když si lide na vas ukazují jako byste byla z jine planety, jen kvůli tomu ze nemáte vlasy....,kde to jsme sakra !!

Ano rakovina mi pomohla k tomu přehodnotit věci a priority a též se srovnat s tim jak se zachovala "rodina".
Odpoutalan jsem se od nich a je mi fajn,hlavně ze mám kolem sebe manžela a dcerku. A také babičku a bratrance TO ONI JSOU MA OPRAVDOVÁ RODINA!!! Míč jim děkuji za vše ,hlavně za jejich podporu a pomoc v boji o můj život !!!!!!

P.S: dámy ,nestydte se za to ze kvůli rakovině přijdete o vlasy,prsa atd. Krása nás zen je uvnitř nás!!! Ten kdo nás nepřijme takové jaké jsme v tuto chvíli,nemá v naši blízkosti co dělat!!!! Obklopte se lidmi, kteří vas nabíjí pozitivní energií.

Mějte se krásné a přejí hodně sil. Nezapomeňte MY jsme ty výjimečné.
Lucie

Hana Bednářová (2. 5. 2015 - 22:17)

Hledám na internetu stále nové informace a je jich tady k danému tématu opravdu spoustu.Vzhledem k rodinné anamnéze karcinom prsu(2 sestry a matka)jsem chodila na preventivní prohlídky.Poslední prohlídka v říjnu r.2013 mi změnila život.Dg.byla stanovena karcinom prsu.Podstoupila jsem léčbu trvající 10 měsíců-chemoterapie,operace- mastektomie a radioterapie.Další léčba adjuvantní hormonální terapie.Dle výsledků genetiky jsem nositelka mutace genu BRCA 1,2.Podstoupila jsem odstranění vaječníků z preventivních důvodů,ale dle výsledků histologie již pozdě ,protože výsledky ukázaly metastázy v obou vaječnících i ve skeletu.Nyní stojím před rozhodnutím nové chemo.léčby.Jsem plná otázek.Proč se mi nemoc vrátila do půl roku od ukončení první léčby,byl zvolen správný postup,správná cytostatika?Po ukončení léčby mi byly kontrolovány jen onko markery jinak jsem žádná vyšetření nepodstupovala.Stojím před otázkou proč podstupovat znovu chemoterapii,když ta první nebyla účinná?Rodina mě plně podporuje,ale rozhodnutí je jen na mě.

Blanka Konečná (1. 5. 2015 - 13:57)

Dobrý den.Prodělala jsem rakovinu plic a taky mám to štěstí že největší oporou mi byl manžel.Taky děti mi moc pomohly.Hlavně nejstarší syn s manželkou.A můžu říct že kamarády jsem si v životě vybrala dobře.Ti nejlepší mně po celou dobu podporovali hlavně v těch těžkých dobách po chemoterapii.Navštěvovali mně telefonovali a psali.A navíc jsem získala zpět kamarádky z učiliště které z mých přízpěvků na fb nějak vycítily že se něco děje.Zvlášť jedna z nich Anežka mi hodně pomohla.Taky mi nevadí o rakovině mluvit.Dnes je jí skoro víc než chřipky takže se s ní bohužel setkáváme často.Přeju nám všem jen hodně zdraví.Ostatní již přijde samo.

Hana Grulichová (1. 5. 2015 - 13:29)

Veronika krásně popsala situaci, jako by byla vystřižená z mého života. Stejná nemoc, stejní lidé. Rodina mi byla též nesmírnou oporou, ti, které jsem považovala pouze za známé se stali přáteli a ti co byli přáteli se nakonec ve velké míře stali pouze známími a někteří se vytratili úplně. Naštěstí bylo podporujících lidí dost, takže jsem to zvládala celkem dobře. Celý život se mi změnil, to správné mi nechal, to špatné odešlo samo. Ted se nedivím ženám, které tuto nemoc překonaly, ale nechtějí se o tom radši ani bavit. Mezi námi stále žije dostatek těch, kteří Vás přesvědčuje o tom, že lidé s rakovinou už do normálního života a mezi zdravé lidi nepatří. Hanka

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.

Partnerem blogů, zveřejněných v rámci projektu "Nejsi na to sama - získejte potřebné informace", je Nadace ČEZ.

 

 

 


Veronika Z.

Všechny příběhy