Po úspěšné léčbě jsem chodila pouze na pravidelné kontroly.

Začátkem roku 2008 jsem upadla na náledí a začala mě bolet noha. Při kontrole na onkologii se můj lékař rozhodl pro vyšetření kostí a to potvrdilo metastázu na kyčelním kloubu. Byla mi naordinována opět chemoterapie, tentokrát v tabletách a léčba kostí.

V průběhu roku mi byla léčba jednou změněna.

V prosinci jsem byla hospitalizována v nemocnici s oboustrannou plicní embolií, při které se mi zablokovala céva vyživující ledvinu, která následkem toho odumřela.Vzhledem k tomu, že nemám žíly v dobrém stavu a bylo třeba přistoupit k léčbě chemoterapií v infúzích, byl mi zaveden centrální žilní katétr. Léčba musela být intenzivnější (trvala 9 měsíců), protože se metastázy vyskytly i na játrech.

V květnu tohoto roku mi byla poskytnuta další šance zlepšení léčby a to díky firmě, která vyrábí preparáty pro bioléčbu. A samozřejmě díky lékařům, kteří se o mě starají. Lékaři firmu požádali o poskytnutí vzorku biologické léčby, a firma mi poskytla 3 měsíce léčby tímto biolékem.

Protože nemohla poskytnou léčbu na delší dobu (množství je zákonem omezené), požádal můj ošetřující lékař pojišťovnu o umožnění léčby další.

Jaké pak pro mě bylo velké zklamání, když mou žádost o další léčbu VZP zamítla s odůvodněním, že je to pro mě nadstandardní péče!

Je mi 45 let a mám šestiletou dceru.

Pokud mohu srovnat klasickou léčbu s bioléčbou, vychází mi jednoznačně lépe bioléčba.

Při biologické léčbě jsem nepozorovala žádné vedlejší účinky, mimo občasné bolesti hlavy. I po aplikaci bioléčby jsem stále aktivní, což je pro mne důležité, abych se mohla věnovat dceři - je prvnáček, rodině i domácnosti. Po aplikaci chemoterapie jsem byla unavená a necítila jsem se dobře a tak rodina i vše ostatní muselo jít stranou.

V současné době (únor) jsem léčena opět chemoterapií a to tentokrát v tabletách a firma mi díky žádosti mého lékaře opět věnovala biologickou léčbu na 3 měsíce, za což jsem nesmírně vděčná a vážím si toho. I když vím, že můj příběh ještě není u konce, stále svůj boj s nemocí nevzdávám.

Ale bez pomoci lékařů, kteří se o mně obětavě starají, vstřícnosti firmy, která vyrábí a vyvíjí další léky a bez podpory rodiny bych to nezvládla.

Všem, kteří při mně stojíte a podporujete mě, patří veliký dík!

Dagmar 

S Pauline jsme měli u nás besedu o strachu. Nejprve nás seznámila s rozdělením strachů, jejich ,,diagnózou", vývojem, no prostě rozebrali jsme protivníka na kousky a pak jej opět poskládali.

Věděla jsem, že strach je téma, které se našimi životy táhlo ještě dávno před nemocí. Jako ženy jsme prý víc zvyklé se strachem žít, víc se bojíme o cokoliv. O děti, rodinu, manžela, práci.... Máme to asi v genech.

I když vím z rozhovorů, že strach je velice silný a obávaný protivník, beseda o strachu mne překvapila, jak vázla. Čekala jsem, že o tomto tématu budem mít dlouho co povídat, ale měla jsem z toho pocit, že dokážeme mluvit o strachu, který jsme překonali, ale o tom, který teď prožíváme, se nám mluvit nechce.

Možná máme pocit, že je to ostuda, mít strach, nebo projev slabosti, a proto o něm nemůžeme mluvit dřív, než jsme jej překonali.

Nevím. Jako bychom odkrývali ta nejzranitelnější a nejcitlivější místa. Jako bychom se báli, že když o strachu budeme mluvit, naroste, zesílí, získá moc, jako strašidlo Barbucha v pohádce o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi.

Sice jsem už kdysi o strachu něco psala, ale myslím, že se k tomuto tématu vrátím, protože je neustále živé a žije s námi (nebo my s ním?).

Někdy mi připadá, že si náš strach dokonce žije vlastním životem a my jej všude taháme sebou. Sedí nám někdy za krkem, jindy nás dusí, svírá, škrtí....schválně si zkuste, kolik podobných slov ve spojení se strachem existuje.

Z Brna vás za všechny pomáhající Helpky zdraví Jana Zrnečková 

O možnosti zažádat o komplexní lázeňskou léčbu jsem se dověděla teprve až v našem královéhradeckém Mammahelpu.

Vybrala jsem si ty nejbližší - Karlovu Studánku. Do malé vesničky v Jeseníkách jsem jela s obavami. Co tam budu celý měsíc dělat? Budou tam i moji vrstevníci?

Ale starosti se rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku.

Malebná vesnička Karlova Studánka je zasvěcena státním léčebným lázním. Jedna hlavní silnice a podél ní stojí lázeňské domy Slezský Dům, Opava, Bezruč, Vlasta a Libuše. To je hlavní budova s velkou jídelnou. Já byla ubytovaná „U lesa", v menším dřevěném stavení asi s dvaceti pokoji. Odtamtud bylo všechno blízko. Pár kroků do tělocvičny Orlík i do Letních lázní, kam se chodilo na masáže, koupele a do bazénu.

Během pár dnů jsme byly fajn parta ženských z různých koutů naší republiky.

Společně jsme podnikaly výlety po krásném okolí i trávily večery s tancem. Užívaly jsme si zasněžené dny, nejčistší vzduch ve střední Evropě a upíjely vodu z minerálního pramene Vladimír.

Karlova Studánka nejsou klasické lázně s kolonádou, ale místo zasvěcené sportu. V zimě tady lidé hojně využívají běžky i sjezdovky. V letním období provozují cyklistiku a pěší turistiku.

Tento kraj si zamilujete. Všem vřele doporučuji!!!

Martina, 36 let 

Jsou mezi nimi studenti - ty mám nejraději. Vyzařuje z nich mládí, radost, zdánlivá bezstarostnost.

Potom tu jsou lidé v aktivním věku - pracující, kteří mají to štěstí, že v dnešní době pracují. Ti většinou pospávají.

No a další skupinou jsou důchodci. Jezdí (při příznivém počasí) s baťůžky na zádech a vesele a hlasitě se mezi sebou překřikují. Ale co je hlavní, usmívají se.

Moje kamarádka z Moravy Milada, se kterou se znám již delší čas, mi na jedné rekondici přečetla báseň ÚSMĚV. Moc se mi líbila a cítila jsem ji jako pohlazení. Dodnes si pamatuji, jak jsem se začala při poslouchání té básně také usmívat.

Chtěla bych se s vámi o ni podělit a přála bych si, aby se i vám po přečtení objevil úsměv na rtech a zpříjemnil vám dnešní den.

Úsměv nestojí nic a vynáší mnoho.

Obohacuje toho, kdo ho přijímá,

Aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje.

Trvá chvilku, ale vzpomínka na něj bývá stálá.

Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel,

A nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat.

Úsměv vytváří v domově štěstí,

Ve starostech je oporou,

Citlivým znamením přátelství.

V únavě přináší odpočinek,

Ve znechucení vrací odvahu.

V zármutku je útěchou

a pro každou bolest přirozeným lékem.

Je dobře, že si ho nelze koupit,

Ani půjčit, ani ukrást,

Protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje.

A kdybys potkal někoho,

Kdo by neměl pro tebe úsměv,

Ačkoliv na něj čekáš,

Buď velkodušný a oblaž ho svým úsměvem,

Protože nikdo tak nepotřebuje úsměv,

Jako ten, kdo ho nemá pro druhé.

Renata 

Také se zamýšlím nad tím, co třeba čtenářka očekává, když po našem časopisu sáhne. Co v něm hledá? Informace? Odpovědi na svoje otázky? Naději? Povzbuzení? Asi ode všeho trochu. Doufám, že se nám snad alespoň trochu daří část těchto očekávání naplnit.

V plné míře se o to snažíme i v našich centrech. Pracuji v Helpu už šestým rokem a vidím, jak se mění i skladba žen, které nás kontaktují. Obracejí se na nás čím dál častěji mladé ženy a mění se i způsob, jakým to dělají. Daleko víc používají email, nebo telefon. Jistě, je to rychlejší a hodně anonymní a možná se tak cítí bezpečněji. V utajení. Ale hlavně si myslím, že je to rychlý způsob, jak to ,,vyřídit" a dají se také lépe skrýt emoce. Stále se za slzy stydíme.

I když k nám ženám vždy patřily. Vyjadřovaly jsme jimi spoustu často odlišných pocitů. Pláčeme, když jsme smutné i když jsme šťastné. Když nás něco trápí, bolí, nebo když jsme dojaté, ale i když máme strach. Za těch šest let už opravdu vím, že není vždycky nejlepší ušetřit čas, nebo se vyhnout emocím, případně se s nimi trápit a skrývat sama.

Při osobním rozhovoru je nenahraditelný právě ten blízký, osobní kontakt, pohled, třeba jen gesty vyjádřené pochopení. Obě strany mají víc prostoru pro otázky, které vyplynou v průběhu rozhovoru a mají i více času. Možná v době, kdy lidé přestávají psát dopisy a dávají přednost emailům a smskám zapomínáme, že nic nedokáže nahradit pocit solidárnosti, soucítění a pochopení. Tyto pocity se jen těžko dají popsat v emailu. Ty prožíváme.

Prožitky jsou úzce spojené s pocity a emocemi a ty vznikají nejvíce právě v blízkosti člověka, u kterého cítíme jisté souznění. A právě toto souznění žen, které jsou na jedné lodi, dokáže dodat sílu, energii i odvahu do mnohdy dlouhého a těžkého boje s naší nemocí.

Někdy se stáváme takovými průvodkyněmi. Doprovázíme některé ženy celou jejich nemocí. Snad se muži neurazí, ale naslouchání, pomáhání, povzbuzování a konejšení je hlavně naše parketa. I proto mám to naše ženské plemeno tak ráda a jsem opravdu šťastná, že jsem žena. Pochopitelně nezastupitelnou roli v těžkých chvílích hraje rodina, partner. Ale bohužel ne všichni máme to štěstí, žít v harmonické rodině s chápajícím partnerem.

Vždycky, když se v centru setkám s novou ženou, která nás vyhledala, si uvědomuji, že už jen to, že hledá u nás pomoc, radu, naději, od ní vyžadovalo velkou kuráž. A že sama sobě za to stála, aby to pro sebe udělala. Neuzavírá se se svým strachem, který je špatný rádce a ještě horší kamarád. Právě v této době žena potřebuje mít kolem sebe lidi, kteří ji milují, ale taky kteří ji chápou a rozumí věcem, které se tak těžko vysvětlují a někdy se ani vysvětlit nedají. Prostě v době, kdy jí docházejí síly, víra a naděje, potřebuje někoho, kdy ji podrží a povzbudí.

A toto všechno my mammahelpky umíme. Máme uši k naslouchání, ruce k podepření a když je třeba, i rameno k vyplakání. A nenechte se zmást, když stojíte za dveřmi a slyšíte smích. Ten je přece kořením života a my jej používáme - právě jako to koření, které se musí používat jen tak, aby nepřerazilo chuť dobrého pokrmu.

Tak aby vám všem u nás vždycky ,,chutnalo" vám přeje šéfkuchařka z Brna, Jana Zrnečková.

Některé věci cítíme, některé víme, ale dokud je nepojmenujeme, jsou jakoby neviditelné. Možná i vy si uvědomujete, že žijeme mnoha různými životy - rodinným, společenským, pracovním, kulturním, jen ne tím osobním. Co to vlastně je? Jak by měl vypadat?

Ta první půlka našeho života je pro nás pro všechny zřejmě daná. Vychodíme školu, najdeme si práci, vdáme se, máme děti, zařídíme bydlení...A ta druhá? Obyčejně začíná takzvanou krizí středního věku. Děti vyletí z pomyslného hnízda a my hledáme, čím bychom to prázdné místo zaplnily. Žijeme dál pro své rodiny, ale někdy od nich moc očekáváme. Povídání, sdílení, pochopení, společný čas...Ne vždy nacházíme pochopení. Ale napadlo vás někdy, že chápat toto všechno mohou především vaše přítelkyně?

A jak je to s našimi sny? Někdy jsme je obětovaly druhým, ale oni teď nejsou schopni naplnit náš život, jak bychom si přály a jak možná stále tajně doufáme...A máme vůbec ještě nějaké sny? Vzpomínáte, v dívčím věku jsme jich měly - jen jsme většinu z nich postupem času nahradily úkoly. Píšeme si harmonogramy, abychom ty úkoly dokázaly splnit. Jen ty sny jsme si zapomněly zapisovat a to je zřejmě chyba! Jak se mohou naplnit, jednou, až na ně třeba dojde? Není lepší mít pořád nějaké v zásobě a odvážně je pojmenovávat, nebát se posměchu okolí, živit je, aby mohly vyrůst a uskutečnit se?

Při hodinách asertivity s MUDr. Tomášem Novákem jsem byla překvapená, když jsem si uvědomila, jak moc naše spokojenost a štěstí závisí na tom, jestli jsou šťastní a spokojení naši nejbližší. Že vlastně náš pocit štěstí závisí hlavně na druhých. Jak těžké pro většinu z nás bylo odpovědět na jednoduché otázky: co nám udělá radost, kdy jsme šťastné, co uděláme pro sebe, abychom si udělaly radost. Dlouho trvalo, než se pan doktor dočkal uspokojivé odpovědi. Přesto, že kurz asertivity jsme absolvovaly už před lety, stále z něj čerpám.

A snažím se přemýšlet a poznávat samu sebe. Dá to práci, věřte mi.

Jen drobný příklad, s nímž se možná ztotožní i některá z vás. Někdy se ve snaze ,,udělat něco pro sebe" vrhneme do množství aktivit, které zpočátku považujeme za to pravé, co pro sebe chceme. Vždyť přece i ty ostatní chodí na kosmetiku, do divadla, dělat si pravidelně gelové nehty... A tak se objednáme na masáže, kosmetiku, přihlásíme se do nějakého kurzu, seženeme si i ty lístky do divadla - a může se nám stát, že jen roztočíme další kolotoč. Že naše „chci" se stalo převlečeným „musím".

Měly bychom si uvědomit, že k poznávání sebe sama je důležité dokázat být sama se sebou. Někdy to nemusí být příjemné. Mohou se začít ozývat různé zasunuté myšlenky, na které dřív nebyl čas. Často nemáme ani čas se ztišit, zastavit, naslouchat. A pak možná přijde zastavení z donucení, jako je nemoc.

Mockrát se mi ženy v rozhovoru svěřily s tím, že nebýt nemoci, nedokázaly by se zastavit. Právě v nemoci, kdy byly donuceny zpomalit, měly čas zamyslet se nad svým životem, přehodnotit jej a někdy došly k poznání, že chtějí některé věci ve svém životě změnit. Až překvapivě často slýchám paradoxní věty o tom, že jim nemoc možná víc dala, než vzala. Bývá to poznání sama sebe, hodnot, přátel, navázání nových vztahů a přátelství. Vždyť i v lidové moudrosti se praví, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Ať už jsme toužily malovat, učit se jazyky, cestovat, zapsat se na tanec, nebo zase jezdit na koloběžce.... cokoliv. Máme před sebou možná druhou polovinu života, možná jen čtvrtinu a možná jen několik let. Ale svůj život máme jen ve svých rukou a záleží jen na nás, jaká ta další část bude.

Věřím, že teď stejně jako já berete do ruky pero a začínáte psát svůj seznam snů. A že už netrpělivě očekáváte a vyhlížíte jejich naplnění. Těším se na to, až mi od vás začnu docházet zprávy, jak se učíte tango, břišní tanec, japonsky a nebo jak jste vyrazily do pouště na velbloudu. Vykašlete se na „musím", bacha i na to převlečené a začněte říkat, ale hlavně dělat co opravdu CHCETE!!!

Vaše velblouda sedlající Zrnko, co se v poušti rozhodně neztratí!!!

(A kdyby jo, tak jen proto, že CHCE!)

Lidské utrpení je dvojího druhu: takové, kterému lze zabránit a to, jemuž se nelze nijak vyhnout.

Rakovina prsu, za podmínky, že je odhalena včas, se nepochybně řadí do první kategorie.

Velmi nás těší, že jsme to právě my, které nejen pomáháme ženám v krizových situacích, ale že pomocí preventivních přednášek je nabádáme k pravidelným návštěvám lékaře a učíme je samovyšetřování a zdravému životnímu stylu.

Mnohé ženy nám tvrdí, že jejich nemoc pro ně představuje životní zvrat a příležitost přehodnotit, co je pro ně skutečně důležité.

Radíme jim, aby dělaly to, co jim přináší největší uspokojení. Zda je to například péče o druhé, práce na zahrádce, psaní, učení se něčemu novému, cvičení apod. Zkrátka, aby si v životě nalezly znovu svůj cíl.

Pomáháme jim při jejich návštěvách v naší poradně zmírnit jejich osobní trauma a doporučujeme, aby nepotlačovaly své emoce (pláč, smích , křik apod.) Doufáme, že se nám to daří, protože pomáhat ostatním je zase náš osobní cíl.

Závěrem bych chtěla říci, že se řídíme heslem: Jakmile si začneš připadat moc stará na to, abys něco podnikla, tak jdi a podnikni to!! A tak děláme to, co je dobré a důležité i pro ostatní.

Jana

Mám na nich ráda to, že jsem tam vlastně jen výhradně za sebe - nejsem v žádné životní roli. Prostě jen jako já, ženská. Jen tam mám čas sama na sebe, čas chodit bezcílně po obchodech - ne se seznamem kup to či ono, tam mám čas denně na sebe patlat výživné krémy (využiji tam vše co se mi za poslední čas nahromadilo v koupelně) a klidně to na sebe plácám v jistotě, že nikdo nezazvoní, když mám zrovna okurku na čele a vypadám jak Haloween.

Tam si vezmu na sebe cokoliv, co mě napadne, nacpu si klipsy do uší, „nasadím klobouk" a vyrazím kamkoliv, aniž bych to vše vracela zpět do skříně s pocitem - „tohle si vzít nemůžu, to se na mě nehodí". Doma se snažím chodit ven tak, abych nepobuřovala.

Tam si také zajdu s partičkou známých (i neznámých) na výlet, bowling, taneček a do hospůdky, kde usrknu 2 sklenky výtečného červeného tramínu.

No a tam taky kašlu na všechna stravovací předsevzetí (to je zdravé a to ne), protože k místnímu koloritu patří konzumace výborných domácích klobásek, kozenek v bramboráku a pečených kolen. Také si nikdy nenechám ujít pohár „Černoušek" nebo dortík „Sen" na lázeňské kolonádě.

Tam mám také čas na nekonečné klábosení se svými letitými přáteli.

Tam si vychutnávám i divadlo a koncerty, aniž bych musela neustále sledovat hodinky s tím, že přijdu pozdě a pak po kulturním zážitku se slastně rozervanou duší letět na poslední metro/autobus.

Tak pro tohle všechno a samozřejmě pro mimořádně čistý vzduch a léčivé prameny (s vysokým obsahem minerálních látek, které jsou pro naše dýchací cesty, trávicí ústrojí a pohybový aparát do pravé ořechové), mám Luhačovice ráda.

A víte, jak se potom těším domů? Protože tam to přeci nemůže beze mě pořádně fungovat a hlavně se mi začně stýskat po mých blízkých.

Proto dámy, nemějte strach z lázní a vyzkoušejte to samy, nemusí se nutně jednat o lázeňský úbor, večerní toalety a nekonečné korzování po kolonádě.

Pokud se tam vypravíte, tak Vám přeji alespoň zlomek mých příjemných pocitů, které tam vždy zažívám.

PS.

Letos jsem měla ke svému lázeňskému pobytu ještě jeden bonus navíc. Příjemné odpoledne ve Zlíně s Vlaďkou. Ta si pro mě přijela do Luha, odvezla mě do zlínského (malého/milého) Mammáče, pak jsme prošly město (s nezaměnitelnou architekturou baťovské doby), podívaly se do muzea bot a do zrekonstuovaného věžáku „21", který patří mezi významné zlínské stavby a zároveň je i jednou z jeho dominant. Na střešní terase jsme přikafíčku probraly „jak jde život, a co děti, mají si kde hrát". Pak jsme pokračovaly k Vlaďce domů, kde jsme sluply uchystané pohoštění a já za pomoci Vladčina manžela (velice milého a příjemného) degustovala „Modrý Portugal". No a večer mě opět Vlaďka, nerozbitou a příjemně naladěnou, vrátila zpět do lázeňské péče.

Vladi, ještě jednou děkuji.

Je fajn mít známé (a že my je máme po celé republice!).

JanaŠ

Ptáte se na co?

Na tu možnost, že mohu do dvou let po ukončení léčby rakoviny prsů žádat o Komplexní lázeňskou léčbu v některých našich lázních.

Ve své nezkušenosti, nikdy jsem v lázních nebyla, ačkoli již v pokročilém věku, myslím, že jsem nevolila špatně, když jsem si vybrala Františkovy Lázně.

Toto malé lázeňské město v Západočeském kraji mě plně zaujalo. Mnohé ho jistě dobře znáte, nebo poslouží moudré knihy či internet, tak jen velice stručně. Bylo založeno r. 1793 a je zde 24 větších i menších pramenů. Zakladatel Bernard Adler zde má v sadech sochu a jeden z lázeňských domů nese jeho jméno a ten mě právě hostil.

Prameny tvoří salinické a salinicko-muriatické kyselky s obsahem Glauberovy soli, železa a kysličníku uhličitého. Léčí se zde nemoci srdeční, cévní, kloubů a mezi nimi i následky po operacích karcinomu prsů.

Františkovy Lázně jsou krásné město a již sám pobyt v jejich rozlehlých parcích se staletými stromy, mnohočetnou a pečlivě udržovanou květinovou výzdobou, s osvěžujícími vodotrysky, volně přístupnými lázeňskými prameny a antickými i historickými sochami působí povzbudivým a uklidňujícím dojmem.

Tento dojem doplní laskavá péče lázeňského i hotelového personálu a profesionální přístup ošetřujících lékařů. Přičteme-li k tomu promyšlenou léčbu, především denní uhličité koupele, ale i dalších šest procedur, musíme být jistě spokojeny.

Procedury jsou rozvrženy tak, aby umožňovaly pacientům získat volný čas na procházky a výlety do okolí města, kupř. k jezeru a restauraci Amerika, na hrad Seeberg, do Chebu či dalších měst, nebo mohou vystačit i s místními výtvarnými výstavami, muzeem, odpoledními koncerty a dalšími kulturními akcemi, kupř. nedělními promenádami dam i pánů v kloboucích.

Proto doporučuji Vám všem, neváhejte po operaci a léčbě zažádat o Komplexní lázeňskou léčbu a poznat aspoň jednou některé z našich světoznámých lázní.

Vaše Olga

Zažili jste to jistě někdy také, a tak mi dáte za pravdu, že i v této situaci máme ony dvě možnosti. Buď se nechat zlomit, nebo se postavit opět na nohy a pomalými krůčky se vydat dál. Jak je to někdy těžké, je asi zbytečné popisovat. V našich životech jsou prostě období, kdy je svět růžový, občas se zamračí, někdy trochu zaprší a občas se přežene i bouřka. Pokud se pak vyčasí, vyčistí vzduch a rozjasní nebe, je to v pořádku. Vídám to tak často u lidí, kteří k nám do centra přicházejí... unavení, vyčerpaní - ať už z boje s nemocí, nebo s jiným trápením. Někdy je to pořádné tornádo, nebo lavina, co nás semele. Ale většinou toto těžké období za čas přejde.

Není prý důležité co se děje, ale jak to člověk přijme. A také je faktem, že někdy bohužel s některými věcmi opravdu nemůžeme nic udělat. Je potom velice těžké naučit se přijímat to, s čím nic nenaděláme a je ještě těžší najít si i v těch situacích pokoj a klid.

My ženy máme alespoň slzy, které nám pomáhají alespoň částečně odplavit bolest a žal. Někdy to opravdu pomůže, ale je důležité se slzami lítost také dokázat odložit, jak to zpívá v jedné písničce Radůza: ... A když mě cestou přece jen něco rozpláče, chci to oplakat a už se s tím nevláčet... Jedna vtipná moudrost také říká: Netrap se tím, co bude zítra - dnes je ten den, kvůli kterému jsi se trápil už včera!

Vězme, že ať je situace zlá, nebo dobrá, změní se. A připomeňme si, že i když nemáme kontrolu nad tím, co se nám stane, máme ji nad tím, co uděláme. K životu patří i problémy, a ty můžeme brát také jako lekce, které přicházejí a odcházejí. Co se z nich naučíme, nám může sloužit po zbytek našeho života.

Někdy se nám může zdát, že ostatní mají život jednodušší - ale my neznáme cesty, kterými oni museli projít! Každý máme tu svou a je na nás, jak si s ní poradíme. Někdy se nám může zdát, že už jsme v koncích a že po té své cestě už jít nedokážeme. A to jsou chvíle, kdy je moc dobře, že na ní nejsme sami. Na každé cestě někoho potkáváme, někdy jde i kousek cesty s námi a někdy nám pomáhá, nebo nás dokonce podepírá, nebo i kousek poponese. V nejtěžších chvílích nám pomůžou přátelé a rodina.

Ale i práce je asi pro každého z nás důležitá, a když nás baví, dokážeme i zapomenout na svá trápení a bolesti.

Práce prý patří mezi trojici pomyslných sloupů, na kterých stojíme. Jsou to práce, rodina a zdraví. Pokud je jeden z této trojnožky sloupů stability narušen, nebo dokonce chybí, náš život se nám začíná hroutit, nebo se moc těžko držíme nad vodou. Ale naštěstí máme okolo dost přátel, kteří nám pomohou. Někdy stačí jen se vypovídat a člověku se uleví.

A protože každý nemá odvahu zajít třeba za psychologem, je dobře, že můžete přijít kdykoliv do některého z našich center a tam najdete uši ochotné k naslouchání a srdce, která jsou vnímavá k vašim bolestem i strachům. Je dobře, že si takto můžeme pomáhat, utěšit se, nebo jenom tiše naslouchat, případně přidat nějakou radu na základě vlastní zkušenosti.

Přeji vám i sobě už co nejméně zkoušek na cestě, co nejvíce přátel u cesty a pevnou trojnožku, na které budeme pevně stát.

Jana Zrnečková

Tak například: souchotiny. Dnes už se prakticky nevyskytují . Tedy vyskytují, ale nejsou tak četné, jako v předminulém a na začátku minulého století, více se diskutuje o tom, zda očkovat nemluvňata či ne. Veřejné mínění o tuberkulóze, takové ty „mýty a stereotypy",  jsou v dnešní době celkem neutrální. Ale tehdy! Souchotě čili oubytě frčely. Ne že by někdo o ně sám stál. Ale chrlení krve bylo tak interesantní! Souchotináři byli prý vášniví! Nádherně a smrtelně bledí!  Lord Byron! Franz Kafka! Kouzelný vrch Thomase Manna! Tři kamarádi! Šlo bez nich vůbec vytvořit  něco kloudného a pořádného? Ve stejné době  se krčily v naprostém opovržení  nemoci nervové a psychické. Kdo se léčil, byl cvok. Fuj a hanba. Pryč od něj.  Ale než se století se stoletím sešlo, hle: s nadsázkou lze říci, že kdo nemá svého cvokaře či kanapíčkáře, rozuměj psychologa či psychiatra, ke kterému pravidelně dochází,  je spíše podezřele zdráv. Zejména potom v USA a západních zemích, jak známo z románů a filmů.  Prostě normální nemoci pokročilé civilizace. Ale i u nás v postkomunistických zemích už je psychické onemocnění více bráno jako běžné a neposmívané. Dna zase byla v určité době brána jako „nemoc  králů". A tak dále.

A teď rakovina. K čertu, ta z toho  nevycházela moc dobře. Tedy alespoň ne ve dvacátém století. To lepší je srdíčko nebo propitá játra. Rakovina byla chápána jako něco, co vás škrabe zevnitř. Co vás rozežírá, užírá, roztahuje se ve vás a - zamyslete se pořádně nad sebou, jste si možná způsobili samoužíráním sami. Máte asi takovou povahu, víte? A špatnou stravu. A špatný vztah k životu, nemáte ho rádi. Ech, to vás může dostat (když „ji" máte) pěkně na kolena, pokud už na nich nejste.

Ne že bych nevěřila souvislostem mezi zdravím psychickým a fyzickým, jistě se různí lidé dokážou postavit životu i nemocem lépe a hůř. Ba si myslím, že to dost funguje.

Diagnostikuje-li se u někoho rakovina, udělá  kromě jiného většinou sám od sebe jakousi  životní  inventuru. Zahrne do ní i své dosavadní chování, psychickou kondici a zdravotní prohřešky, kterých se dopouštěl, a sám si udělá svá předsevzetí. A snaží se uzdravit, seč to jde, ne se užírat. Ale všechno má svůj čas. Když se  najednou v akutním rakovinném svrabu dostanete  k příručkám podobného ražení a názorů či k lidem, kteří se vám za každou cenu snaží nějakým tvrdým rozborem pomoci, nevím nevím, nakolik to může být účinné. Může se stát, že vám to spíš přidělá šrám na duši, už tak dost ochablé a rozjitřené. Paušalizovat se nedá, není všechno pro každého. Ale za sebe mohu říct, že když mi bylo zle, srážely mě podobné názory spíš na ta kolena. A tak se chci vlastně jen podělit o zkušenost: věřte si a neobviňujte se. Rakovina je nemoc jako každá jiná. A vy děláte, co můžete.

(Ostatně, článek  byl už staršího data, pár let jistě. Myslím, že dnes už ten „samoužírací" mýtus na rakovině tolik neulpívá. Je to, bohužel, běžné a dobře známé onemocnění... Ale ta životní inventura ve správný čas je tuze dobrá věc, myslím. Ať už je prognóza nemoci jakákoliv.

Mějte se co nejlépe to jde!

Helena

pěkně vás zdravím. Víte, o čem někdy přemýšlím? Zda některá z nás už nenapsala o svých životních zážicích z boje s „naší diagnózou" něco obdobného jako Betty MacDonaldová o svých zážitcích a boji se souchotinami. Jestli o něčem víte, dejte  vědět. Moc by mě to potěšilo. Mně totiž svého času Bettynka moc pomohla. Jistě nejsem sama. Kniha „Co život dal a vzal"  je dnes notoricky známá, vždyť se i vloni umístila na osmém místě v anketě Kniha mého srdce. Ale v době, kdy šlo u mě do tuhého, tolik k mání nebyla. Stará vydání byla rozebraná, nové vydání ještě nestačilo vyjít, byla doba lehce posametová. To mi však nevadilo, mám ji přece v knihovně.

Když jsem měla nastoupit léčbu, bylo mi jasné, která knížka se mnou půjde do nemocnice určitě. Hlavně její druhá část, „Morová rána" samozřejmě. Když jsem balila tašku, sáhla jsem automaticky  do knihovny. Ale ouha. Komu já jsem ji jen půjčila? Chvíli jsem sháněla náhradu po známých, ale času už moc nezbývalo a neuspěla jsem.  

Když jsem se rozkoukala na nemocničním lůžku, zjistila, že v tom nejsem sama, a konverzace se spoluležícími dámami o diagnózách, chodu oddělení a základní rodinné konstelaci každé z nás byla za námi, posteskla jsem si, že jsem tu terapeuticky výživnou Bettynku někomu půjčila a musela jít do nemocnice bez ní.  A paní na vedlejší posteli se usmála, sáhla do nočního stolku a povídá mi: Já vám ji půjčím. Už jsem ji tu přečetla dvakrát. Morovou ránu budete číst první, viďte?

No a potom už jsme si tykaly, staly se z nás kamarádky a jsme jimi dodnes. A nejen kvůli Bettynce.

Myslím, že tu knihu by měli dávat na recept za třicet korun, když je zle. No uznejte samy. Už jen ten začátek (za tuberkulózu dosazujte rakovinu atd.):

„Onemocnět tuberkulózou vprostřed života je, jako když se vydáte do města vyřídit spoustu naléhavých záležitostí a přejede vás autobus. Když znovu nabudete vědomí, vůbec se nepamatujete, co důležitého jste si šli vyřídit, a nepamatujete si ani, kam jste vůbec šli. Důležitá je jenom bolest, polámaná záda, co bude k obědu a kdo leží na vedlejší posteli."

Nebo o povzbuzování příbuzných a přátel (ale zaplať pánbů za ně!):

„Mary přišla a během pěti minut mi o tuberkulóze nalhala tolik nehorázností - kdo všechno ji má a bude mít, kde ji kdo dostal a tak dále - že mi hned bylo líp. Povídala, že prakticky každý, koho potkáte na ulici, má tuberkulózu, že nemůže jít na jediný večírek, kde by se nesetkala alespoň se čtyřmi zanedbanými případy..."

Či o takovém tom ponemocničním syndromu:

„Zpočátku jsem necítila vůbec žádnou chuť ani potřebu oživit stará přátelství a udržovala  jsem obrovskou korespondenci se svými přítelkyněmi ze sanatoria. Lpěla jsem na Kimi a  Sheile, jako bychom byly malomocné, nucené žít v osadě malomocných..."

Nějak jsem se začetla. Jsou tam samozřejmě i smutnější části o léčbě samotné, ale už toho nechám. Samy víte, co to obnáší, tuberkulóza nebo to naše.

Takže víte-li o jiné Bettinčině „Morové ráně", sem s ní.

Helena

Přesto humor pomáhá, ale kudy do toho? V prvních chvílích je velký strach - co když zemřu, co děti,  na koho se v péči o ně spolehnout, jak budu snášet léčbu, jak to bude dlouho trvat, komu se svěřit hned a kdo z blízkých by byl více vynervovaný než  já, jak v práci...  

S odstupem už jde všechno lépe, ale tenkrát ...

Vzpomínám si, kdy jsem se začala smát poprvé. Poslala jsem děti na delší vycházku s manželem s úmyslem něco doma poklidit, uvařit, předpřipravit... Jak sobotní odpoledne ubíhalo, začala jsem se litovat. No bodejť, zatím na to nebyl skoro čas, práce, rodina, zatím jsem se spíš v duchu snažila pragmaticky řešit konkrétní věci, na noc jsem po uvážení brala  sedativa, bych se netrápila a ve dne vydržela. Ale teď, se smetákem, se přede mnou prostíralo celé dlouhé odpoledne a psychika a představivost začala pracovat. Jihl mi zrak a začala jsem se pěkně opírat do toho, jaká já jsem chudinka, ba skoro hrdinka. V duchu se mi začal odvíjet jakýsi film, ve kterém trpělivě a statečně snáším všechny těžkosti a bolesti, nestýskám si.  Manžel konečně zraje, začíná chápat, co by ve mně ztratil a kolik je s dětmi práce. Všichni mě litují a nosí mi květiny a dárky. Děti na mě hledí nejistýma očima, ale já je rozveseluji, hraju s nimi na klavír a obětavě kontroluji úkoly a čtu pohádky, ač trpím! S klidem podstupuji léčbu, píšu moudré dopisy, tak nějak v tom smyslu, že „smrt není zlá, těžké je umírání" a že člověk musí umět přimout v životě všechno. Zcela dojatá svým osudem jsem odložila smeták a lehla si do obývacího pokoje na široký rozkládací gauč, na kterém jsme s manželem pravděpodobně zplodili obě naše děti. Pro větší efekt jsem si šla pustit gramofon, přesmutnou  větu z Beethovenova klavírního koncertu. Z knihovny jsem vytahla Skácela - no nejlepší bude ta básnička „Den vhodný k umírání", nebo ta, co začíná „Naši mrtví jsou vždycky s námi, mávají na nás...„ čím oni to na nás mávají? Musím to musím najít přeci... Odložila jsem knihu, ulehla na znak s rukama na prsou a slzy mi začaly téct.  Film v hlavě jel dál. Začal být barevný a efektní.  Kolem mě zapálené  svíčky, na dohled všichni v tmavém, na doslech smrkání do kapesníků a vzlyky. Květiny přetékají. Moje usměvavá fotka a jméno na tabulce.  Za okny teskně sněží. No, ale ta okna, které ono je to vlastně krematorium? Ve  Strašnicích nebo v Motole?  ...

... A v tu chvíli jsem se začala najednou smát. Došlo mi, jak blbnu. Podívala jsem se na situaci tak nějak divadelně,  z jiného praktikáblu. Co by viděl někdo, kdyby to točil jako film? Slzící babu v uklízecích teplákách a haleně, jak leží toporně na gauči, smeták o tento ležérně opřen, kbelík a hadr stojí hned vedle, o kousek dál nedojedený balíček čokolády, kterým jsem se snažila posilnit než celý ten biják začal... 

Ten smích byl pro mě tenkrát moc ozdravný. Ne že by už potom nepřišly těžké chvíle, to tedy kdepak. Ale poprvé jsem se smála a byl to smích k nezaplacení. Udělala jsem si kafe, dojedla čokoládu a  dovytřela podlahy. Jo, to se mi to kecá, když to dobře dopadlo a uzdravila jsem se...

Helena

Proč se k tomuto tématu vracím? Náš úmysl, upozornit na užitečnost takové podpory, tehdy podnítil už probíhající celosvětový projekt Breast Friend. Také my jsme do ateliéru známého fotografa Rankina v Londýně vyslali českou pacientku, která si překvapivě jako svého „přítele v době nemoci" vybrala svého onkologa. Šlo o herečku Martu Vančurovou a doktora Václava Pechu.

Vznikla ojedinělá kniha, a dnes už světově známé dvojice pod hlavičkou projektu Brest Friend obletěly v podobě výstavy celý svět. Posláním je, stejně jako jinde ve světě, podnítit zájem veřejnosti o potřeby nás, žen s rakovinou prsu.

Já si navíc myslím, že toto téma - nezůstat v době nemoci sama, mít vedle sebe spolehlivého přítele - je stále aktuálnější a také se o něm více hovoří. Pozornost mu věnují nejen média, což jistě pomůže tuto naši potřebu zviditelnit, ale hlavně se jej více všímají i lékaři, což je pro nás velmi povzbudivé. Přesto, že z nedávného dotazníkového průzkumu, kterého se i řada z vás zúčastnila - a zúčastnili se jej také onkologové - vyplynula zatím padesátiprocentní neochota lékařů k tomu, aby pacientka standardně přicházela na vyšetření a kontroly do ordinací v doprovodu svého blízkého (ať je jím kdokoli). Myslím, že musíme vyzdvihnout právě tu druhou polovinu zkušených a empatických onkologů, kteří s podporou blízkého člověka u své pacientky umí zacházet, váží si jí a umí jí také využít v náš prospěch.

Všichni odbornici se shodli na tom, že pacientka má v blízkém člověku nejen pevný bod pro ukotvení své naděje, ale také bezpečnou vrbu. A my všechny víme, jak velkou roli hraje pro stav naší psychiky možnost otevřeně se někomu svěřit, hovořit o svých obavách. Jde samozřejmě o možnost otevřené komunikace vůbec - s mým lékařem, s mým okolím, ale když se dostanu do bludného kruhu vnitřní izolace, což se v ohrožení života běžně stává, potřebuji někoho, kdo mi z něj pomůže ven.

Naší motivací pro kalendář bylo také naše zjištění z poraden Mammahelpu. Mnohé z nás si totiž neumíme o podporu a pomoc svých blízkých říci.

Když překonáme počáteční paniku a vzchopíme se, začneme se leckdy chovat, jako bychom už dál na všechno stačily samy. Většinou nejde o falešné hrdinství, ale spíš o snahu nezatížit naše blízké ještě větším strachem, utrpením, bolestí. Musíme je přece ochránit a dát jim najevo, že si s nemocí a vším, co s ní souvisí, už poradíme. Máme přece dobrého lékaře, postará se o nás. Nebojte se, vás doma už se to netýká...

Časem, když nám není zrovna dobře na duši, teprve zjistíme, že jsme si na sebe vyrobily dost nešťastnou past. Když se náš strach dere na povrch (a takové okamžiky nesčetněkrát přijdou), nikdo kromě nás mu neporozumí. Jestliže někdo z našich blízkých není nablízku a neprochází celou dlouhou nemocí s námi, nemůže mu porozumět. Vždyť ani nemůže pochopit, proč se náhle, bez zjevné příčiny, něčeho tak úzkostně bojíme...

Někdy se dokonce takovým nepochopením zablokuje i vzájemná komunikace - a to je pak ještě hůř. Myslím, že většina z nás takové situace poznala.

Jsem sama po nemoci víc jak deset let. Když dnes přijdu na kontrolu a sedím v čekárně na onkologii, vidím tam podstatně víc dvojic, než jich tam sedávalo v době mého léčení.

To je skvělá zpráva. Znamená to, že některé z nás objevily, v čem je pro ně prospěšné, když je někdo doprovodí a bude s nimi ty napjaté chvíle čekání sdílet. Nepřipadají si kvůli tomu trapně a nešťastně, že toho druhého zatahují do svého trápení. Neberou to jako svou slabost či dokonce vinu (a musím se přiznat, že já sama před deseti lety jsem to nedokázala, pořád mě to pudilo být za tu silnou a soběstačnou, doprovod do nemocnice jsem brala jako zahanbující - jak jsem byla bláhová!).

Škoda jen, že do ordinací pak z té dvojice většinou vejde jen samotná pacientka... Je to přání lékaře? Je to naše potřeba intimity, nebo naše obava, že by to lékaře popudilo? Je to jen zaběhaný stereotyp? Netroufám si soudit. Jde mi jen o to, abychom o tom začaly přemýšlet, proč to tak je. Každá přece víme, jak moc se člověku v ordinaci v hlavě zatmí a jak málo si z lékařových slov pamatuje, sotva vyjde ven. A naopak, na co všechno jsme se zapomněly doktora zeptat...

Dotazníkový průzkum, o kterém jsem se už zmínila, vyjevil také fakt, že asi polovina z nás se nezajímá o základní informace o své nemoci - ne jen o podrobnosti, ale o základní údaje. Je jistě věcí každého, nakolik chce být informován, ale napadlo vás někdy, co vlastně o svém onemocnění víte? Jakého typu je váš nádor, v jakém stadiu byl zjištěn, ptaly jste se někdy na to, zda je vaše léčba „ušita na míru" vašemu nádoru?

Myslím, že v tomto případě ne lékaři, ale my máme hodně co dohánět! Dokážeme to?

Jana

Když jsem v Mamma Helpu začínala pracovat, měla jsem za sebou ,,jen“ dvě operace a nevěděla jsem, jestli tato skutečnost někoho, kdo k nám přišel v podstatě pro naději, nevystraší.

Většinou všichni slýcháme o nemocných s rakovinou, že umřeli a tak když se pak v našich centrech lidé setkají s ženami, které přežily a žijí téměř normálním životem, je to pro ně velká naděje.

Každý se snažíme chytit této naděje a držet se jí. Časem, až pomine ten počáteční šok a my jsme schopni této naději uvěřit, nechceme slyšet, že by se nám nemoc mohla vrátit.

Vždyť jsme sotva uvěřily, že jsme z toho venku. Tak co nás kdo straší s nějakou recidivou.

A co se na celou situaci podívat z jiného úhlu. Pro člověka, který se naopak ocitne v nemoci znovu, je velice povzbudivé, pokud vidí, že i jiným se to stalo a třeba i několikrát a přesto jsou stále mezi námi a někdy vypadají tak spokojeně a zdravě, že by nás ani nenapadlo, čím si prošli. Prosím, věřte mi, že to, do čeho se teď pouštím, nepíšu proto, abyste se na mne dívali jako na trpitelku či mučednici, svatou Johanku z Arku.

Tak tedy, onemocněla jsem před patnácti lety rakovinou prsu, následovala operace nezhoubného nádoru mozku a postupně jsem podstoupila kvůli onkologickým onemocněním hysterektomii s kastrací, operaci páteře, třikrát různé chemoterapie, čtyřikrát dávky ozařování… Rakovina si mě, jak vidíte, oblíbila a ne a ne mne opustit. Kdo mě zná, ten se jí nediví – těžko si mě neoblíbit! A tak už čtyři roky si moje kosti chroupá jako oplatky.

Celkem jsme si na sebe zvykli, jen občas na ni musím trošku dupnout, to když se začne roztahovat moc drze. Ale jinak spolu žijeme bez nenávisti nebo zášti. I ona dobře ví, že v našem souboji nemůže být vítěze – pokud to přežene, bude to i její konec. A tak se spolu o to moje tělo za vydatné pomoci lékařů přetahujeme.

Z délky našeho handrkování vidíte, jak je lékařská věda úspěšná a mohu myslím posoudit, jak se vyvíjí a postupuje kupředu.

Jistě, nikdo nám nemůže zaručit, že právě my přežijeme, ale záleží to do jisté míry i na nás, jak se ke své nemoci a tělu postavíme. Je všeobecně známo, že optimističtí, veselí lidé snášejí léčbu lépe. Řeknete si možná, že ti tedy mají vyhráno, ale co třeba člověk opačně naladěný, ustaraný a negativní? Nemůžeme se přece obrátit o sto osmdesát stupňů!

To je pravda, ale cvičením můžeme hodně pokročit. Při přednáškách o asertivitě nás PhDr. Novák naučil jednoduché uklidňovací, relaxační cvičení. Ve chvílích, kdy se na vás valí strach, obavy narůstají, katastrofické scénáře se rýsují… se několikrát hodně zhluboka nadechněte, zpočátku pokud možno vleže, nebo se alespoň posaďte, zavřete oči, uvolněte se a opakujte si nějakou větu, slovo, podle vašeho výběru, které buď vystihuje vaši situaci, nebo vás uklidní.

Prozradím vám svoji ,,zaklínací formulku“, která mi moc pomáhala v těžkých chvílích před čtyřmi roky. Opakovala jsem si: „Mé obavy jsou zbytečné!“

Chvíli to trvalo, než jsem tomu uvěřila a než to začalo fungovat. Předcházel tomu určitý čas, kdy tato věta dostávala pro mne postupně různý význam a měnilo se i moje chápání těch slov, která jsem si zvolila. Ale potom jsem si mohla tuhle větu několikrát zopakovat kdekoliv, třeba i v autě po cestě na stacionář a počáteční strach se zastavil a nemohl v mé mysli narůstat, až by mne ochromil.

Je také lépe zaměřit se na příjemné věci, které nám přinášejí radost a užívat si právě v těchto chvílích života, jak jen nám to naše situace dovolí. Nemusíme přece čekat jen nějaké obrovské radosti a zážitky…

Prozradím vám i svůj přístup k životu a čemu věřím. Jsou to věci, které jsem někde slyšela, četla. A tak je pošlu dál, protože myšlenky jsou prý jako blechy. Skáčou z člověka na člověka, ale ne každého kousnou.

Věřím, že: Podobné věci se přitahují a tak, kdykoliv na něco myslíte, přitahujete k sobě zároveň podobné myšlenky. Všechno, co vysíláte, se vrací k svému zdroji – k vám.

Pokud chcete ve svém životě cokoli změnit, změňte své myšlenky.

O čem nejvíce přemýšlíte nebo na co se nejvíce zaměřujete, dojde ve vašem životě naplnění.

Emoce jsou cenné nástroje, které nám neustále říkají, jaké naše myšlenky jsou – není možné cítit se mizerně a zároveň mít dobré myšlenky. Když se cítíte mizerně, tehdy přitahujete víc špatných věcí. Když se cítíte dobře, mocně k sobě přitahujete víc dobra. Příjemné vzpomínky, příroda, nebo oblíbená muzika mohou tedy vaše pocity vylepšit.

Cit lásky je tou největší energií, kterou můžete vysílat. Čím větší lásku pociťujete, tím větší sílu využíváte! Také vděčnost je mocným prostředkem, který můžete ovlivnit svou energií a přivést si do života víc toho, po čem toužíte. Buďte vděční za to, co již máte a přitáhnete víc pozitivního. (Placebo efekt je příkladem přitažlivosti v akci. Když pacient upřímně věří, že tabletka je lék, dosáhne zpravidla toho, čemu věří a léčení může být úspěšné.)

V léčbě se mi vždy podařilo po počátečním šoku uvěřit, že ještě neumřu. Svoje tělo jsem milovala, v duchu jsem mluvila ke svým buňkám – i k těm rakovinovým. Snažila jsem se i chemoterapii považovat za víc prospěšnou, než poškozující. Zvracení jsem si neprotivila, spíš když mi bylo zle, těšila jsem se, až se vyzvracím a bude líp.

Zaměření mysli na tělesné zdraví je něco, co můžeme uvnitř sebe dělat všichni, navzdory tomu, co se může dít venku.

Smích přitahuje radost, uvolňuje negativitu a vede k uzdravení.

Kdo mě znáte, víte, že se často směju i v situacích, které se někomu moc k smíchu nezdají…

Chorobu nebo nemoc v těle drží myšlenka, sledování nemoci a pozornost, kterou jí věnujeme. Pokud se necítíte právě nejlíp, nemluvte o tom zbytečně – pokud nechcete, aby se nemoc zhoršila.

Toto pravidlo někdy poruším, když si potřebuju promluvit o svých obavách, nebo pocitech. Nemoc by se neměla popírat, myslím si, že by se měla určitým způsobem přijmout, ale pozor – zbytečně jí nedávat moc prostoru v naší mysli. Mohla by pak získat potvůrka navrch. Měla by vědět, kdo je tu pánem – že ona je tu snášena, jako nepozvaný host.

Když nasloucháte lidem, jak mluví o nemocech, které je trápí, dodáváte jejich nemocem energii. Místo toho stočte hovor na pozitivní věci a snažte se dotyčnou osobu vnímat jako zdravou. Negativní informace vám neposlouží. Pokud vás to straší a bere vám to pokoj, neposlouchejte v čekárnách negativní stesky o tom, kdo, jak a kdy komu umřel – občas se najdou osoby, které z toho mají hobby. Zajděte si raději na kafe!

Tady je ovšem třeba dát pozor na to, jestli je to mluvení o nemoci pro druhého úlevou, nebo jestli tím jen živí svůj strach a nemoc tak nad ním získává svou moc.

Očekávání je také mocnou přitažlivou silou. Očekávejte věci, po kterých toužíte a neočekávejte věci, které nechcete. Jestliže požádáte o to, po čem toužíte, je to pro vás zároveň příležitostí ujasnit si, co opravdu chcete…

Věřit znamená jednat, mluvit a myslet tak, jako byste měli již to, oč jste žádali.

Tento článek jsem psala pro všechny, kteří právě prožívají návrat do nemoci a pro ty, kteří se toho bojí. Doufám, že vás to povzbudí a přiměje neskládat zbraně -Víru, Štěstí, Radost.

Vám ostatním přeji optimismus a nebojte se, neboť: ,,Vaše obavy jsou zbytečné!“

Jana Zrnečková

Ne mocná a tabu, o kterém se tak málo mluví

Když si to slovo takto rozdělím, dává mi dost jiný význam.....a nahání mi trochu hrůzu. Jsem zvyklá mít moc nad svým životem, nad tím co chci a co dělám. Rozhodovat si o věcech svých a do určité míry i o záležitostech ostatních. Uvědomování si a smíření se s Ne mocí, je těžké a někdy i bolestné. Ne mocnými nás často činí nemoc, nebo stáří a jejich blízká přítelkyně - bolest. Ta nás dokáže často omezit, někdy ovládnout a dokonce i srazit na kolena. Ale věřte, že i když si to často myslíme, tak přesto v tom není jen to špatné. Právě když jsme nemocní a na kolenou, máme možnost poznat, že do našeho života vstoupila Pokora a někdy i Pokání. Někdy je nutné pokorně přijmout svoji Ne moc a nechat ostatní, aby nám pomohli. Někdy se dokonce musíme naučit o pomoc požádat.

Ano, my dříve Mocní, nyní Ne mocní. Často to není lehké pro obě strany. A někdy musíme překonat i svoji Pýchu a přiznat si, že už nejsme ani Ne mocní, ale dokonce Bez mocní.

Naše vlastní bezmocnost nás může trýznit, ale daleko horší je, když pociťujeme bezmocnost v případech, kdy jde o naše nejbližší. Když se jen můžeme dívat, jak duše někoho drahého, která už měla a chtěla odejít, je zde lapená v přístrojích, jako v pasti.

Dlouho jsem se zdráhala o tomto tématu psát, přesto, že jsem o něm už tolikrát přemýšlela. Umírání a Smrt. Tak hrozně se toho všichni bojíme, že o tom téměř nemluvíme? Snažíme se Smrt i Umírání vytěsnit z našich životů, ale stejně to nejde.

Možná jste už taky někdy zažili, že lidé, kteří tak nějak tuší, že se jejich čas přiblížil, chtějí o smrti mluvit. Možná potřebují vyslovit svoje obavy. Ale málo kdy k tomu mají příležitost. Dostane se jim dobře míněných odpovědí : „O tom vůbec nemluv, ty nás ještě všechny přežiješ...", nebo: „Co to povídáš, ty už tu s námi nechceš být? Co ti chybí?"

Těmito výroky bohužel zaženeme dotyčného do kouta a navíc okolo něj postavíme zeď mlčení. A všichni pak společně hrajeme hru na Žili, byli, nikdy neumřeli.

A proč to všechno? Většinou se bojíme svých Emocí. Protože slzy jsou v dnešní době považovány za projev Slabosti a Ne moci ovládat své chování. Na plačícího člověka se někdy okolí dívá jako na slabocha. Zapomínáme, že slzy jsou projevem soucitu, bolesti, zármutku? Co nám pomáhá víc? Když s námi někdo soucítí, nabídne rameno, na kterém se můžete vyplakat - nebo když vám někdo ve snaze vás povzbudit bude stále opakovat,

že musíte být silní, bojovat, nevzdávat to a že vše zvládnete? A co když nebudeme silní a nezvládneme to? Postaví okolo nás taky tu zeď? Najde se někdo, kdo nám nabídne svoje rameno a nebude se bát svých Emocí? Toho, že snad bude natolik pohnut, že by začal také plakat?

Už se mi mnohokrát potvrdila staletími ověřená pravda, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená bolest je poloviční. A tak se nebojme někomu nadlehčit břemeno, sdílet jeho obavy a strach a nebojme se, že nebudeme dostatečně silní, když neskryjeme svoje Emoce.

Proto je dobře, že i o svých obavách a strachu můžeme mluvit v našich Mamma Help centrech, když o tom třeba nemůžeme mluvit se svými blízkými.

Své rameno nabízející a zdi mlčení bořící Zrnko

Rozhlížím se, barvy i plátno mi tu leží pěkných pár týdnů, v hlavě spoustu nápadů. Kde začít? Mám ráda modrou.....hurá, mám ji, ale i bílou, černou, ne černou ne, dneska na ni nemám náladu. Hraju si s barvami a hlavou se mi stále honí její slova, její výraz, na který nelze zapomenout. "Zbláznila jste se! Na to zapomeňte, chcete mít dítě?" Cože? Jsem v šoku, začínam brečet. Myslela jsem, že jsem silná......a nebo nejsem? Ale takovou odpoveď jsem tedy nečekala.....hlavně jsem se vůbec neptala, byl to jen takový komentář, to co se říká....když se chcete ujistit, že to tak skutečně je, jelikož Vám to bylo řečeno, takže odpověď dávno znáte......a ejhle dozvíte se, že je to vlastně úplně jinak. Nemůžu mluvit, jen stěží vyslovuji nashledanou.

Tahy štětcem vedu nahoru, dolů a zase nahoru a dolů. Připadám si jako robot. Nemyslím na svoji práci, svůj obraz, ale jen na to jedno: Diagnóza - rakovina prsu! Nikdo to nechce slyšet a už vůbec ne, když mu ještě není ani třicet a má plánovat svůj život, svoji budoucnost. Jsem velice zmatená, mám se ptát? Dostanu nějaké odopovědi? Rozhodnutí bude však vždy jen a jen na mě. Vím, že je ještě brzy na nějaká rozhodnutí, plány...... Musím počkat. Ne, nechci se tím dále zabývat, její slova se me netýkají. Potřebuju klid.

Ale co dál ? Život zde přece nekončí, stále začíná........dětství, studium, cestovaní, poznávaní. Nemůžu se vůbec soustředit, ani malování mi nejde, kam se poděly moje nápady? Spláchl je déšť? Kouknu na obraz co jsem právě dokončila a vidím déšť, možná je to déšť co spláchl mé nápady, naději, moje plány...........a nebo že by déšť naděje? Nečeho nového? Nového života?

Přišla mamka, ptá se.... říkám jí „Je to déšť." Snažím se jí přesvědčit, ale namítá, že to víc než déšť  vypadá jako spermie...... začínáme se smát, nebyla poslední, kdo mi to řekl ... ano je to spermie, je to přímo DÉŠŤ SPERMIÍ.

Jane

Dřív jsem si myslela, že je to jen taková legrace. Ale později jsem poznala, jak velká byla v dědečkových slovech pravda. Pokaždé, když mi bylo ouvej jsem si přišla za manželem pro objetí, ke kterému vždy patřilo i pohlazení a s každým jeho pohlazením jsem se cítila, jako by mi opravdu dobíjel baterky. Je to zvláštní, jakou moc má láskyplný dotek. Jsem si jistá, že chybí každému.

O tom, že dotýkat se, hladit a mazlit se s malými dětmi je nesmírně důležité pro jejich vývoj, se už dávno ví. Doufám, že někdo také zkoumal i to, jak moc je to důležité i pro dospělé a staré lidi. Stejně velký význam má i objetí. Dokonce existuje metoda s názvem Pevné objetí, která pomáhá například dětem z ústavů, kterým tolik chybí láska, pohlazení a právě objetí.

Nejvíc jsem si uvědomila sílu doteku a pohlazení, když na mě po chemošce lezla depka, bylo mi smutno a i když jsem byla obklopená milující rodinou, cítila jsem se sama. Všimla jsem si, že se začínám hladit po své holé hlavě...a světe div se, cítila jsem že je mi líp a líp. Začala jsem si uvědomovat sama sebe, místo lítosti jsem pocítila ke svému tělu lásku. Naučila jsem se milovat sama sebe, do té doby, jako bych oddělovala svoje nemocné tělo od svojí podstaty.

V poslední době často přemýšlím o lidech, kteří zůstanou sami, bez partnera a nemají, nikoho kdo by je objal, nebo pohladil. Jsou to především staří lidé. Když jejich partner odejde, jsou to často jen vnoučata, která opětují jejich objetí. Jak   my dospělí obejmeme svoje rodiče, prarodiče pohladíme, řekneme jim že je máme rádi?

Velice mi v paměti utkvěla vzpomínka, o kterou se s vámi chci podělit. Šli jsme s manželem a dcerami koupit myšku jako dárek kamarádce. Prodavačka sáhnula do akvária a v každé ruce držela jednu myšku. Jak je držela za ocásky, ztratily stabilitu a točily se okolo svojí osy. Myšky byly vyděšené, roztáhly všechny čtyři tlapky, aby získaly nějakou stabilitu objaly se tlapkami a držely se pevně v objetí. I ony ve chvílích kdy ztrácely pevnou půdu pod nohama potřebovaly někoho, o koho se mohou opřít, kdo je obejme. Tak to na nás zapůsobilo, že dodneška když máme nějaké trápení, se s manželem pokaždé pevně obejmeme, držíme se a říkáme si držíme se ,,jako myšky".

Všimněte si, kdy se objímáme. Když se vítáme, loučíme, pláčeme, radujeme se...prakticky většinu emocí provází objetí.

Jak to udělat, abychom byli objímaní? Objímat! S objetím je často spojena láska v našich životech a má mnoho podob. Jiná je, když jsme děti a milují nás naši rodiče.

Jinou podobu má láska, když se sami zamilujeme, jiná je když se staneme rodiči a jiná když zestárneme. Ubývá nám přátel i lidí kteří nás milovali, žili ve stejné době, viděli stejné filmy, prožívali tutéž dobu... Nejvíc se asi všichni bojíme, že na stáří zůstaneme sami.

Přátelé, koníčky, to vše je důležité si pěstovat a udržovat, aby nás nezaskočila prázdnota, až třeba zůstaneme sami. Jen tak mimochodem, uvědomujete si, že nejdelší vztah, který v životě máme, je sourozenecký?

A tak se honem, rozhlédněme kolem sebe, komu můžeme dobít baterky a ruku na srdce, nemáte pocit, že někomu blízkému vysychá mícha? Tak se nestyďme a pohlaďme svoje staré rodiče i prarodiče. Manžela, manželku, děti, ať je jim kolik chce. Možná už to všichni moc potřebují a čekají na to, až se jich někdo s láskou dotkne. Třeba jim docházejí baterky.

Tak a honem si jdu nechat dobít ty své, aby mi nevyschla mícha.

Vaše Zrnko se stále dobitými a dobíjecími baterkami

Opravdu pro nás nemá žádnou cenu nic z toho nepříjemného, co jsme prožili? I já prožila v loňském roce mnoho pěkných okamžiků, ale i věcí, z kterých jsem se poučila a když se teď těším na ten letošní, budu ráda, pokud bude alespoň tak dobrý jako ten loňský.

Je škoda, že ať otevřeme noviny, pustíme televizi nebo rádio, odevšud se na nás valí špatné zprávy. Finanční krize, elektřina zdražuje, změna nemocenských dávek, útulek plný zvířat, dětské domovy nestačí, domovy důchodců jsou přecpané a neposkytují důstojné stáří...

A co podívat se na svůj život z jiného úhlu? Není velkým darem už to, že jsme se nenarodili někde v oblasti kde se bojuje, umírají lidé, je zemětřesení, požáry... Že se nemusíme dívat na svoje děti jak umírají hladem, žádná katastrofa nás nepřipravila o majetek, střechu nad hlavou... To všechno považujeme za samozřejmost.

I to, že se každý den ráno probudíme je obrovský dar, že mám přátele, známé, rodinu se kterou máme pěkné vztahy... A mohla bych pokračovat s vyjmenováváním dalších „samozřejmostí", které dělají náš život šťastným.

To vše jsem si začala uvědomovat ještě silněji po přečtení knížky ,,Poselství od protinožců" od Marlo Morganové. Tihle „přírodní" lidé věří, že všechno co se na zemi děje, se děje za určitým účelem, nebo z nějakého důvodu - neexistuje nic jako náhoda.

Domorodci každé ráno poděkují Božské jednotě za dnešní den, za své přátele, za celý svět. Vysílají také myšlenku, chcete-li zprávu, pro zvířata a rostliny, svou budoucí potravu. Ujišťují je: ,,Kráčíme vaším směrem. Přicházíme, abychom naplnili smysl vaší existence."

Líbí se mi, jak přijímají svůj osud, nereptají, přijímají vše co přichází a nebojí se budoucnosti. Považují se za bytostnou součást celého světa, takové ohromné mozaiky. Každý kousíček v ní má svoje místo a je stejně důležitý... I já věřím, že vše co ve svém životě prožíváme, se děje z nějakého důvodu a má nějaký smysl i když jej v této chvíli nevidíme. Někdy může to, co děláme nebo prožíváme dávat smysl, naději, poučení, varování či bůhví co ještě někomu jinému v našem okolí.

Měli bychom žít s otevřeným srdcem a myslí. Někdy stačí dobrá knížka, myšlenka, která nás zasáhne, pomůže nám naplňovat smysl naší cesty a změní náš pohled na věc.

Dřív jsem třeba váhala, jestli dát někomu dar, protože mne napadalo, že to co někomu dám třeba použije na špatné věci. Až mne zasáhnul citát od sv. J. M. Vianney, kde říká: ,,Ať to použije jak chce, on bude souzen za to, co udělal s vaším darem a vy za dary, které jste mohli dát a nedali."

Nebo nedávno, když jsem lamentovala nad něčí nesnesitelnou povahou, narazila jsem na přirovnání, kde se říká, že kdo má na nádraží lehounký kufřík, má pomoci do vlaku tomu, kdo zavazadlo nemůže unést. A že nešťastná povaha je zavazadlo velmi těžké a bez pomoci druhých se sotva unese... Tak vidíte, člověk by čekal, že nabádání bude adresováno tomu s nesnesitelnou povahou, aby lidi kolem sebe tolik neotravoval a zatím jsme to my ,,silní", kdo máme snášet slabosti druhých! No, kdoví kolik mých kufříků nosí někdo jiný... Často nacházíme odpovědi na svoje otázky, jen stačí chtít slyšet a vidět.

Každý z nás je důležitý, jedinečný. Naše každodenní setkávání s jinými lidmi je důležité a obohacující. Ať už je to jen pocit, zkušenost, nějaký zážitek, něco poznáme, něco si uvědomíme, něco nás osloví, někomu můžeme pomoci. Důležité je uvědomovat si jaké štěstí mám právě já a nelamentovat nad svým osudem. Vždyť nikdy nevíme, jestli to naše zdánlivě zlé se časem nepromění v dobré, buďto pro mne, nebo pro někoho jiného.

Tak se snažme každé ráno poděkovat za další den, svou rodinu, přátele, ale i celý svět, jehož jsme součástí a vyslat myšlenku, nebo zprávu všemu a všem se kterými se ten den potkáme: ,,Kráčíme vaším směrem a je na nás, abychom naplnili účel naší existence."

V následujícím roce přeji nám všem pevné zdraví, schopnost naslouchat svému tělu, a abychom uměli odpustit sobě i ostatním, abychom na své cestě potkávali jen ty, s nimiž naplníme smysl naší existence, abychom dokázali udržet si pokoj a klid v srdcích a měli stále otevřenou duši všemu dobrému co v tomto roce poznáme.

V letošním roce kráčející (snad i vaším směrem a zcela jistě pěknému roku vstříc)

Vaše Zrnko

Všechny zbylé letáky, růžové výšivky, kloboučky už jsou vyloženy v pražském Mamma HELP centru. Ke spánku se tam ukládá několik mimopražských děvčat a já běžím na tramvaj, abych už se dostala taky do své postele. Trochu ze mě spadlo napětí, které jsem před představením měla. Asi si už člověk zvyká na velké akce jako jsou benefiční představení, kloboukové párty, vernisáže výstav a jiné naše velké aktivity. Dnes jsem se už oproti jindy bála jen velmi malinko vystoupit veřejně, ale poděkovat naší Janě Drexlerové na prknech Vinohradského divadla by pro mě byl před sedmi lety nesplnitelný úkol.

Během mé noční cesty veřejnou dopravou mi proběhl v myšlenkách film těch sedmi let po nemoci.

Když jsem byla po chemoterapii a šla jsem na ozařování, vyskytla se komplikace a já musela podstoupit operaci plic a teprve pak ozařování. Měla jsem toho po léčbě dost. Hlavně fyzicky jsem byla úplně na dně, ale psychika samozřejmě selhávala následně.

Měla jsem pocit, že už neumím ani mluvit, natož psát a nebo chodit do zaměstnání. Byla jsem sice díky svému okolí veselé mysli, vděčná za to že jsem přežila - ale co dál, to jsem si už vůbec neuměla představit. Seriály v televizi a veselé knihy mi ale brzy přestávaly stačit.

Naštěstí mám „správnou" dceru a kamarádku a ty mě postupně začaly trochu zaměstnávat.

Dcera má svoji účetní firmu a tak jsem chodila párkrát za týden k ní, alespoň zakládat její agendu a čím dál tím víc mi dávala zodpovědnější práci. Připadalo mi, že jsem se s administrativou setkala poprvé snad po 20 letech a bylo to jen devět měsíců. Mozek jsem měla úplně prázdný, ale postupně se začal startovat. V té době jsem hodně strádala, že jsem se ještě nedočkala vnoučat. Kamarádka už měla dvě a její dcera se už pomalu chystala na třetího potomka a já toužila pochovat si nějaké malé děcko. V té době moje přítelkyně provozovala nedaleko mého bytu fitness centrum. Chodilo tam několik cvičitelek, které byly na mateřské a předcvičovaly, ale s miminy, která již trochu povyrostla to už moc nešlo. Začaly je vodit vždy na tu hodinu a půl ke mně domů. Bylo to moje první hlídání malých dětí.

Pak už to šlo samo, ozvaly se kamarádky cvičitelek a mé dcery, že chtějí jít večer do kina, jestli nepohlídám a já se v tom našla. Bylo to vždy jen pár hodin týdně a nikdy ne na dlouhou dobu, ale dodávalo mi to sebevědomí. V té době jsem taky začala pracovat jako laická terapeutka v Mamma HELP centru Praha. Sice jen jeden den v týdnu, ale bylo to ohromné doplňování, malé děti mě nabíjely energií a já ji pak předávala v Mamma HELPU dál...

Překonala jsem počáteční nedůvěru v sebe, tu, která pronásleduje řadu z nás po nemoci. A vím už, že to chce jen čas a nepospíchat, a nevrhat se hned po hlavě zpátky do všeho, a neukousnout si hned na začátku příliš velké sousto!

Píšu toto moje sdělení pro vás všechny, které máte pocit, že už nezvládnete všechno co dřív. Nebojte se! Postupně všechno zase půjde.

Dnes se nestydím promluvit s novináři, popřípadě i do rozhlasu nebo televize. Nikdy nebudu profesionálka, ale mám dobrý pocit, že ještě nejsem na odpis.

I s těmi mrňaty se to už vyřešilo - mám vnučku a mám možnost se s ní docela často pomazlit.

Jela jsem v pondělí domů jen čtyři stanice, ale tohle vše mi proběhlo hlavou a já si myslím, že by to mohlo pomoci vám všem, které končíte léčbu a startujete svůj nový život.

Moc vám v tom držím palce!

Hanka