Práci jsem během léčby brala jako terapii

Bloggerka Daniela T. (47) bydlí ve vesnici nedaleko Frýdku-Místku, již 8 let však dojíždí za prací do Ostravy, kde zastává manažerskou pozici v oblasti lidských zdrojů. Přístup této trojnásobné maminky k rakovině prsu je velmi inspirativní už jen proto, že se rozhodla aktivně žít a docházet do zaměstnání i během léčby. V rámci svého blogu pro Šťastnou třináctku Daniela přibližuje, jak na onemocnění reagovalo její okolí.

"Rodina moji diagnózu nesla statečně, pomalu jsme to museli říct s manželem dětem, částečně i po operaci, přece jen si všimnou, že je maminka bez prsu... A oba synové jsou na mě hodně fixováni. :)

Dcera, ve snaze nepropadnout depresi, že mi nemůže vůbec pomoci, se vrhla na internet a našla mi milion různých informací ze zahraničních zdrojů - od šátků, až mi budou padat vlasy, přes paruky, epitézy, podprsenky, až po úžasnou knihu od Laury Janáčkové - Život je boj. No, a protože mám hodně skvělých kamarádek, knihu jsem koupila několikrát a všem kamarádkám ji rozdala. :) 

Z této knihy  jsem čerpala i rady a uspořádala jsem si všechny svoje záležitosti, požádala o výpis dob zaměstnání, uspořádala finanční záležitosti, prostě vše pro případ, že by to nedopadlo dobře...

Kdyby nebylo knihy od MUDr. Janáčkové, nikde se nedovíte, jak a co dětem říct, co je pro ně nejlepší. My jsme jim to vysvětlili tak trošku oklikou, ale starší syn je přece jen chytrý a velmi rychle se mě ptal, zda mám rakovinu. Ale naštěstí to s mladším neprobíral - ten je přece jen prcek a hodně citlivý, i když časem mu to tak nějak přirozeně také došlo.

Před první chemoterapií jsem s nimi vyrazila k známé kadeřnici, aby nás všechny tři ostříhala, stejně a nakrátko - aby pak neměli velký šok, až mi začnou padat vlasy. A musím říct, že to byl výborný nápad! Sice ten mladší brblal, proč si nechávám stříhat polodlouhé vlasy, ale tím, že jsme byli všichni, lépe to snášeli. A když jsem pak šla dohola, tak to nebyl pro ně takový šok. A pro mě už také ne.

V práci jsem si stále nebrala nemocenskou, alespoň částečně jsem docházela a kolegové byli také úžasní, chápaví... a po prvotním šoku hodně tolerantní. Podporovali mě už tím, že mě rádi viděli po celou dobu mé nemoci. Malý příklad:  když jsem po chemoterapii dostala od lékaře doporučení jíst balenou nebo tepelně upravenou stravu, tak mi převařovali v kuchyni vývary a navrhovali, co bych tak mohla jíst, aby to bylo zdravé a sterilní. :) Ihned hlásili, pokud měl někdo rýmu, aby mě nenakazil a nechodil za mnou. Prostě jsou skvělí...

Často jsem v kontaktu při mé práci s lidmi - i cizími - a musím říct, že i tady byly reakce pozitivní. Nikdo na mě nezahlížel, lidé si domýšleli a spíše byli překvapeni, že jsem i s šátkem bez vlasů v práci a pracuji. Na nemocenskou jsem šla až dva měsíce po operaci a měsíc po začátku chemoterapie. Ale minimálně 1x týdně jsem trávila vycházky v práci po celou dobu nemoci. :) Jak jsem napsala v jiném článku, tak mě to někdy přinutilo "zvetit" se a vykopat z postele, namalovat si ty oči bez řas a obočí a jít mezi lidi! Brala jsem to i jako terapii.

Moje okolí bylo opravdu fantastické, mám obrovské štěstí na své blízké lidi - okamžitě se všichni začali nabízet, že budou pomáhat, jen ať si řeknu. Pro manžela to byl šok, byl z toho ze začátku více zničený než já, ale pak se k této situaci postavil jako chlap a pomáhal, kde se dalo. Naučil se vše kolem kluků a domácnosti tak, aby skoro nebylo poznat, že nejsem v kuchyni, ale ležím v posteli. :) Prostě skvělý chlap.

Zkrátka nemoc "na prd", ale hromada skvělých lidí kolem mě." 

Publikováno 1. 6. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2017 (300)
Říjen (2)
Září (104)
Srpen (68)
Červen (4)
Květen (6)
Březen (3)
Únor (7)
Leden (15)

» 2016 (7)
Leden (1)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.