Na rakovinu se nemusí zemřít. Já i moje maminka jsme důkazem

Rakovina prsu přirozeně nezasáhne jen pacientku samotnou, ale také její blízké. Ve svém druhém blogu pro Šťastnou třináctku Lucie Š. vzpomíná, jak se s touto diagnózou vypořádala ve věku 24 let, kdy její vrstevníci typicky řešili starosti z úplně jiného soudku...

"V naší rodině se rakovina vyskytuje, takže když jsem onemocněla, což bylo pouhé dva roky poté, co tuto nemoc měla moje maminka, všichni příbuzní věděli, co léčba obnáší. V rodině mého přítele to bylo podobné, jen z opačné strany - jeho maminka je lékařka, zabývající se právě onkologicky nemocnými. Všichni byli ale trochu v šoku z toho, jak jsem mladá - bylo mi 24 let.

Když mi byla řečena diagnóza, měla jsem sbalené věci na můj první teambuilding v životě, který jsem bohužel musela zrušit. A to jsem se těšila, že poznám nové kolegy a kolegyně - vždyť jsem pracovala po škole pouhé 4 měsíce! Můj nadřízený byl v podstatě jedním z prvních lidí mimo rodinu, který se moji diagnózu dozvěděl.

Postupně jsme to s přítelem řekli i některým kamarádům a známým, ale většinou se vše dozvěděli až s odstupem. O nemoci jsem ze začátku mluvila pouze s blízkými. Ono taky bavit se s nějakým kamarádem či kamarádkou mého tehdejšího věku o tom, čím vším procházím, když většina z nich startuje kariéru a zakládá rodinu... Myslím si, že to není úplně příjemné, pro žádného účastníka těchto debat. 

První reakce jednoho z našich nejbližších přátel byla, jestli umřu. Jelikož dotyčný také neměl vůbec žádné zkušenosti s touto nemocí a má ve zvyku brát věci tak, jak jsou. Jen těžko jsem mohla uvěřit tomu, že jsou lidé, kteří ještě považují rakovinu za nevyléčitelnou nemoc, na kterou se prostě musí umřít. Já i moje maminka jsme důkazem, že tomu tak není. Medicína se za těch 10 let od mé léčby pohnula natolik, že rakovina prsu, odhalená v raném stadiu, je léčitelná nemoc, i když léčba leckdy může být drastická.

Na operaci jsem nastupovala 28. prosince a na Silvestra mě a mého přítele přišlo hodně přátel pozdravit. Věděli, že jsem po operaci, ale ještě většina z nich netušila, co mě ještě čeká a jaká je má diagnóza. V průběhu léčby jsem nalezla oporu samozřejmě v rodinných příslušnících, jak z mé, tak z přítelovy strany, ale i v přátelích, o kterých jsem si v první chvíli myslela, že si budou držet odstup, protože rakovina pro ně byla věcí neznámou a vzdálenou. 

Moje spolužačka z vysoké školy mi sháněla nemožné věci, na které jsem měla chuť - byly to především hrušky, které byly v obchodech v podstatě nesehnatelné, i hruškový džus byl v té době nedostatkovým zbožím. Byla u mě v podstatě po každé chemoterapii a držela mě nad vodou.

Se širším okolím jsem začala otevřeně mluvit o rakovině prsu asi až po několika letech od ukončení léčby. A nyní mi nedělá sebemenší problém otevřeně mluvit o všem, čím jsem si prošla a stále procházím. Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít." :)

Publikováno 19. 5. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2017 (300)
Červen (4)

» 2015 (14)
Říjen (1)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.