Na onkologii by měli pouštět příběhy lidí, kteří přežili léčbu

Ženám, které pravidelně sledují naše příspěvky na Facebooku, není třeba Míšu Beitlovou dlouze představovat. Osmatřicetiletá projektová manažerka Nejsi na to sama se rozhodla jít příkladem a také přispívat do projektu Šťastná třináctka, který přibližuje autentické osudy pacientek z různých regionů. Ve svém prvním blogu Míša dopodrobna líčí své postřehy z dob, kdy navštěvovala jedno z pražských Komplexních okologických center...

Komplexní onkologické centrum VFN na Karlově náměstí 32. Nic zvláštního. Zdravý člověk si nevšimne ani malého vchodu s automatickým otevíráním dveří, které každou chvíli někoho vcucnou nebo vyplivnou. Zdravý člověk prochází kolem budovy nedotčen tím, co se děje za jejími betonovými zdmi s velkými okny do ulice. Tipuji si ale, že každá žena, která zde prošla onkologickou léčbou, na tuto všední budovu pomyslí, kdykoliv míjí Karlovo náměstí či okolí. I dominanta kostela sv. Ignáce je v tuto retro chvíli nevýrazná. Před tím, než jsem onemocněla, jsem budovu KOC také míjela bez povšimnutí. Často jsem si na tu pohodu vzpomněla, když jsem seděla na lůžku ve stacionáři s kanylou v žíle a pytlíkem cytostatik, visícím na stojanu nade mnou. Sedávala jsem nejraději na lůžku u okna, odkud byl nádherný výhled do parku na náměstí. Jak jsem tenkrát záviděla všem, kteří si bezstarostně vykračovali po chodníku netušíc, kdo je sleduje!

Ordinace onkologů a denní stacionář je na Poliklinice ve druhém patře budovy B. V přízemí budovy jsem si vždy v den chemoterapie nechala nabrat krev, a pak jsem stoupala do druhého patra pěšky. S každou chemoterapií se mi ale do schodů šplhalo hůř a hůř, síly ubývaly. Po čtvrté dávce cytostatik už jsem musela používat výtah s důchodci. Měla jsem pocit, že když ho nepoužiju, dostanu infarkt v prvním patře, nebo mi odejdou stehenní svaly ve druhém. Na recepci onkologie se stávala fronta už od sedmi ráno, aby se člověk dostal do ordinace na konzultaci k onkologovi co nejdříve. Všichni chtěli být první nebo alespoň třetí. Dvoumístné pořadové číslo slibovalo celodenní maratón společně s těmi, kteří si přispali, nebo kteří mají tu smůlu a dojíždějí. Výhodu mají maminky, kterým je udělena výsada přednosti v jízdě.

V čekárně před ordinací si člověk vyslechne spoustu příběhů. I ty, které vůbec slyšet nechce. Někteří pacienti si potřebují s druhými povídat, jiným stačí jen poslouchat. Někdo ví o své nemoci více než jeho vlastní onkolog, někdo nechce vědět vůbec nic, všichni chtějí přežít léčbu. Nejhorší na čekárnách je, že tam člověk nepotká nikoho vyléčeného. Příběh o znovunalezeném zdraví by si v čekárně vyslechl každý rád. V některých nemocnicích běží v televizi reklamní vysílání. Na onkologii by měli v televizi pouštět příběhy lidí, kteří přežili léčbu, klidně ve smyčce, stále dokola.

Rakovina není chřipka, onkolog musí každého pacienta dobře vyšetřit a pokud tělo ten den zvládne přijmout další dávku, nechá namíchat cytostatika. Vyšetření netrvá deset minut. Moje onkoložka, doc. Petra Tesařová, je špička ve svém oboru, k tomu ještě citlivý člověk a obratný psycholog. Zvládala vždy nápory pacientů s grácií. Nikdy jsem ji neviděla se na někoho utrhnout. Vždy se mě zeptala, jak se mám, jak se cítím. Při tom datlovala do počítače zprávy a příkazy pro přípravu mé dávky cytostatik. Kdyby ubylo administrativy, jistě by se mi dívala do očí.

Během přípravy mého "koktejlu" jsem se chodívala najíst. Na kapačky není radno mít prázdný žaludek. Do bufetu v budově Polikliniky jsem to riskla jen jednou. Jakékoliv chyby při léčbě totiž uděláte jen jednou. Každá stravovací chyba, nebo přílišná fyzická zátěž si pak vybírá svoji daň v podobě různých forem bolesti. Při první návštěvě ordinace a stacionáře jsem byla jak Alenka v říši divů, vystresovaná, neznalá prostředí, kompletně zmatená. Návod, jak to chodí v KOCu neexistuje, rozkoukej se sama. Běžte na recepci, odneste kartu do ordinace, vemte si kartu do stacionáře, nechte si udělat markery, premedikaci užívejte den před a dva dny po chemo, jste-li bez žil, požádejte o port, scintigrafii skeletu dělají v budově vedle, kapat dnes budem čtyři hodiny...

Dodnes si pamatuji přísnou paní na informacích, která se na mě utrhla, že nevím, na který z pěti RTG v budově jdu. Se štosem dvaceti papírů v roztřesených rukou a perspektivou holé hlavy a bledých tváří se člověk při nejlepším necítí příliš jistě. Vyplatí se upřímnost: "Paní, jste na mně moc přísná! Jsem tu poprvé, mám rakovinu a nevím přesně, které RTG hledám". Co myslíte, byla paní na informacích po tom, co jsem jí řekla, ještě tak přísná a neochotná?

Sestřičky na stacionáři jsou do jedné skvělé. Každá je osobnost. Bavilo mě pozorovat je při práci. U onkologického pacienta žíly aby pohledal. Časem jsem vypozorovala, že i když jsou profesionálky, není jim vůbec příjemné, když musí napichovat pacienta několikrát. Trpí pak možná více než samotný pacient. Když taková situace nastane, mají sestry svá pravidla. Dvakrát a dost. Pokud se nepodaří napíchnout žílu napodruhé, volají zkušenější kolegyni: "Zavolejte Brožíka!" ozývá se pak přes celý stacionář. Brožík je sestřička Brožíková, která roky pracovala u "rychlé", ta musí napíchnout jakoukoliv žílu i poslepu. Když ani té se nepodaří napodruhé úspěšně zavést kanylu, přijde na řadu růžové zaškrcovadlo. To na Karlově náměstí zachrání situaci, bez něj by se nedařilo. Růžové zaškrcovadlo na mně použily sestřičky koncem léčby několikrát. Tahaly ho hned jak mě viděly přicházet, byla jsem postrachem stacionáře 1 i 2. Víte, že žíly jsou na akci lépe připravené, když hodně od rána pijete?

Sestřičky ve stacionáři umí pacienty mile povzbudit. Někdy ale potřebují povzbuzení ony samy. Poznáte to! Když je jindy usměvavá Jana zamyšlená a má kruhy pod očima, je řada na vás. Stačí jen nebýt morous, když se nepovede píchnout bezbolestně, nebo když se k vám rychle nehrne, i když už máte dokapáno a chcete rychle vypadnout. Snažila jsem se vždy i přes vlastní fyzické obtíže, abych nebyla nerudná, jako jsem to viděla u spousty pacientů.

Do KOC VFN Praha jsem se vrátila rok po léčbě společně s kamerou. Proč? Během vlastní komplexní léčby nádoru prsu jsem narážela na velké množství maličkostí, které mi komplikovaly život, ubíraly mi čas a energii. Chtěla jsem pacientkám, které uslyší stejnou diagnózu, ulehčit začátek. Motivace natočit cestu pacientky s rakovinou prsu po komplexním onkologickém centru tedy vzešla z mé vlastní zkušenosti začátečnického klopýtání.

Publikováno 14. 4. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2017 (300)
Srpen (7)
Červen (4)

» 2015 (14)
Duben (1)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.