Jizva po operaci prsu se probudila až půl roku poté!

Oblíbili jste si blogy svérázné Brňačky Petry J., která nám své postřehy servíruje ve stylu „co na srdci, to na jazyku"? Pakliže ano, jistě vás potěší, že Petra po menší odmlce opět usedla ke klávesnici - tentokrát proto, aby zavzpomínala na svou operaci prsu a obtíže s ní související...

"Konečně jsem se dostala na net, a tak můžu napsat pár slov. Teda vlastně... Příspěvek na blog jsem měla již párkrát rozepsaný, ale vždy přišly výmluvy všeho druhu, proč toho po chvíli nechat.  První měsíc nešlo psát kvůli internetu, pak přišlo, myslím, stěhování, bylo moc práce, špatné počasí, nebo nevím, co ještě a bla bla. Nechtělo se mi přemýšlet, nechtělo se mi vracet se zpátky.

Teď, když jsem úspěšně dokončila léčbu, se možná tak trochu snažím zapomenout. Pořád mě sice doprovází plno různých starostí způsobených léčbou (špatná krev, nedostatek železa, šílená únava apod.), ale snažím se myšlenky hnát na budoucnost, do které rozhodně nic kolem rakoviny nepatří!

Zvláštní, že nad těmito slovy sedím zrovna ve chvíli, kdy mi zavolá můj blízký kamarád (24 let) a sdělí mi, že se mu vrátila rakovina prsu a v úterý nastupuje znovu na chemoterapii. A asi mi právě něco spadlo do oka, do obou. Ach jo. Budoucnost se nás na naše plány prostě neptá. V tuto chvíli si ale člověk nemůže začít stěžovat na ten zatraceně nespravedlivej svět, musí "jen" opět chvíli bojovat a bude zase fajn. Vím to.

Úplnou mastektomii jsem nepodstupovala. Kvůli nízkému věku jsme se s doktory dohodli, že kromě nádorku vyjmeme jen kousek tkáně a budeme předpokládat, že když budou testy na rakovinotvorné buňky negativní v tomto kousku, tak bude negativní i zbytek. A taky že byl. Vše pak bylo ještě samozřejmě podpořeno bohatým preventivním programem (ozařování, hormonální léčba, znovu bio léčba, zařazení do studie v Olomouci apod.).

I když byl pobyt v nemocnici téměř bez problémů, představa toho, že si mě tam nechají ještě přes víkend, mě děsila. Nic proti nikomu, jen má člověk co dělat sám se sebou a na utěšování paní vedle na lůžku, která se tam složila do šílené deprese, už prostě nezbývají síly. Chtěla jsem si udržet pozitivní myšlení, a proto jsem potřebovala nutně domů. Naštěstí si doktor nakonec dal říct a po dlouhém přemlouvání mě po třech dnech od operace pustil v sobotu domů. Pětiminutová cesta autem mě natolik vysílala, že jsem pak spala dva dny v kuse. Teplo domova mě však silně uspokojovalo.

Na jizvu mi dělalo zle se jen podívat, natož si ji rozmasírovávat. Masážní míček jsem použila tak maximálně dvakrát. Jizvu jsem však měla moc hezky udělanou, nikde žádná propadlina, takže mě to nijak netrápilo. Teď, rok od operace, už třeba není ani vidět. Jen to místo kolem jizvy bylo hodně citlivé a dlouho po operaci jsem nemohla zvednout ruku nahoru. Práce na počítači mě hodně zmáhala a chvíli trvalo, než si ruka zvykla opět plně fungovat.

S rukou jsem nijak zvlášť necvičila, nikdo z lékařů mi ani žádné cvičení nenařídil. Velké problémy začaly zhruba až za půl roku po operaci, teprve tehdy se jizva probouzela k životu. Celé dny v práci na počítači, hraní tenisu a další zátěže daly ruce pěkně zabrat. Chytala jsem křeče do ruky, do ramene a až do krku, šíleně mě bolelo v podpaží. Donutilo mě to začít chodit na rehabilitace, kde mi jizvu po pár návštěvách rozmasírovali. Musím říct, že ze začátku to bylo velmi bolestivé, ale ve finále se mi moc ulevilo. 

Na to, že jsem podstoupila spíš jeden z těch jednodušších zákroků, mě při větší zátěži bolest doprovází doteď. Proto patří velký obdiv těm, kteří se musí vypořádávat s náročnějšími operacemi, než jsem podstoupila já. Držím Vám všem palce!"

Publikováno 13. 11. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2018 (1067)
Duben (4)
Březen (211)
Únor (209)
Leden (126)

» 2017 (300)
Prosinec (36)
Srpen (2)

» 2015 (14)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.