Bez prsa se dá žít. Důležité je vyhnat nádor pryč!

Operace prsu s sebou nese řadu zcela nových situací, s jakými se pacientka musí popasovat - počínaje samotným chirurgickým zákrokem a konče výběrem vhodných plavek. Jak se naše bloggerka Veronika Z. (25) vyrovnávala s odstraněním prsu vyrovnávala po praktické nebo psychické stránce?

"Mastektomie nebo také ablace. Dvě slova, která pro mě ještě před operací byla jedním velkým otazníkem. Hrozně jsem se bála. Před tímto zákrokem jsem nikdy na žádné větší operaci nebyla, a tak byl strach o to větší. Zpětným pohledem se ale není čeho bát. Operace jako taková je poměrně rychlá - v mém případě trvala necelé dvě hodiny, protože jsem hodně krvácela. Byla jsem tři týdny po porodu, a tak bylo prso ještě překrvené.

Ale i tak to paní doktorka Zedníková ve FN Plzeň zvládla na výbornou a já mám nyní, třičtvrtě roku po operaci, krásnou jizvu. V mém případě muselo jít pryč celé prso, protože nádor byl velký jako tenisový míček a neoadjuvatní chemoterapie nebyla možná. Ale nevadilo mi to, hned v tu chvíli jsem měla jasno, že bez prsa se dá žít a v budoucnu je možná rekonstrukce, důležité je se uzdravit a vyhnat nádor pryč.

Do nemocnice jsem nastupovala v neděli dopoledne. Celý den jsem si četla a myslela na své dcery, po kterých se mi moc stýskalo. Hned v pondělí ráno už jsem dostala "oblbovací tablety" a čekala v posteli do 12 hodin, kdy jsem jela na operační sál. Kolem 15. hodiny odpolední už jsem byla zpátky na pokoji a přišel mě navštívit manžel. Připadala jsem si jen velmi ospalá, jinak jsem necítila žádnou bolest ani nevolnost. Jen drén, ze kterého vytékala krev do nádoby, které jsme s ostatními pacientkami z legrace říkaly kabelka, mi připomínal, že jsem po operaci.

Do večera jsem klimbala, ale vnímala okolí. Potom se lehce ozvala bolest, tak jsem dostala do infuze léky a bylo zase dobře. Mohla jsem se už napít čaje a v úterý ráno se už i normálně nasnídat. Hrudní stěna mě nebolela, jen pravá ruka byla bolavá a špatně se mi s ní hýbalo, jako by mi jí někdo lepil k tělu. Ale po pár dnech a pravidelném cvičení se začala rozhýbávat. Přišla jsem o dvě uzliny, občas mám i teď ruku bolavou a jakoby těžkou, ale zvykám si a naučila jsem se plno cviků na protažení, které pomáhají. 

Z nemocnice jsem šla domů ve čtvrtek ráno a ihned jsem se naplno zapojila do rodinného života - starost o dvě děti, z toho jedno dva a půl roku  a druhé tři týdny. Vařila jsem, prala, starala se o děti bez problémů. Jen utírat prach ve výškách a vytírat podlahu v kleče na zemi mi dělalo ještě nějaký čas problém. Ale nyní už i tyto činnosti zvládám bez problémů a plno práce jsem předala levé ruce, abych pravou příliš nenamáhala... :-) 

Moje sebevědomí ihned po operaci nijak neutrpělo, nebála jsem se podívat na svoji hruď s jedním prsem a velkou jizvou. Ani před manželem jsem se nestyděla a i on vše přijal a stále mi dává najevo že i tak jsem pro něj přitažlivá. První zvláštní pocity přišly spíš až teď v létě, kdy jsem s dcerami chtěla vyrazit na koupaliště a musela jsem řešit protetické plavky. Sehnat takové, aby byly příhodné mému věku a postavě, a navíc aby zakryly dlouhou jizvu a velký obdélník spálené kůže po ozařování, se napřed zdálo jako nadlidský úkon.

Nakonec jsem ale sehnala ve sportovní prodejně takové plavkové tílko, které mělo kapsy na vycpávky. Jednu z nich jsem jen trochu zvětšila, aby do ní šla vložit epitéza a bylo to - nic nebylo na koupališti poznat a tankini se stále nosí :-) Protetické plavky, co jsem si předtím přímo objednávala, jsou sice moc hezké, ale jizva mi z nich koukala z obou stran, takže takovou odvahu tedy nemám, vyjít takto na koupaliště. Proto raději ty improvizované z běžného sportu. Navíc levnější. 

Protože jsem BRCA1 pozitivní, tak mě už brzy čeká preventivní zákrok na levém - zdravém prsu. Opět půjde pryč celá mléčná žláza, včetně bradavky a dvorce, ke kterým je přichycena, ale bude to s okamžitou rekonstrukcí - vybrala jsem si implantát. Metoda z vlastního materiálu mi nebyla doporučena vzhledem k tomu, že ráda hodně sportuji.  A až se po této operaci dám opět do formy, tak mě čeká rekonstrukce pravé strany. Dostanu také implantát, který bude přiklopen kouskem svalu a kůže ze zad. Bradavky se pak vytváří z kůže při dalších operacích a dvorce se dají vytetovat.

To je ale všechno pro mě zatím budoucnost. Žiji teď přítomností a užívám si každý den naplno i s jedním prsem. Nejhorší je asi ta nevyrovnanost těla - pokud zrovna nemám podprsenku s epitézou, bolí mě záda. Ale u menších prsou to asi nebude tak znát.  Zvláštní jsou i doteky v okolí jizvy - někde mě svědí, a když se tam poškrábu, tak to svědí pořád a až o kousek vedle poškrábání pomůže. Nervy jsou prostě v okolí stále zmatené. Ale jak říkám, v aktivním životě mě žádné tyto problémy neomezují, chodím cvičit, běhat, užívám si s rodinou.  Pokud váš muž za to stojí, tak vás i on bude brát jako tu nejkrásnější ženu světa i s jedním prsem nebo prsem s jizvou."

Publikováno 25. 11. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2017 (300)
Srpen (1)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.


Veronika Z.

Všechny příběhy