Očima pacientky: Ztráta vlasů mi vlastně pomohla

Olga F., sympatická dáma z Olomouce, ve svém volném čase ráda fotí, maluje, čte, veršuje... a píše blogy v rámci projektu Šťastná třináctka, ve kterých se s námi virtuálně dělí o to, co jí rakovina prsu "dala a vzala." Ve svém druhém tvůrčím příspěvku vzpomíná na bezprostřední reakce okolí, s jakými se setkala těsně po diagnostikování nádoru i posléze v průběhu léčby. 

„Milá rodino, mám rakovinu," sdělila jsem třesoucím se hlasem manželovi a dceři. "To si snad děláš srandu, mami," odpověděla naštvaně dcera.

...a tak to začalo. Koloběh nejistoty, strachu, bolesti a obav, které nedávaly mým nejbližším spát. Nejpřekvapivěji zareagovala máma. Pevným hlasem mi sdělila, že se nic neděje.  Okamžitě sedly i se sestrou na vlak a v den mé první chemoterapie byly u toho. Rodina mne opravdu dokázala podržet. Když mi bylo fyzicky nejhůř, byly pro mne nejcennější ty úžasné kuřecí vývary, kysané zelíčko snad na patnáct způsobů, vitamínové bomby z pomerančů, červené řepy, citronu, zázvoru a  tak dále.

Hned poté, co odjely zpátky na Slovensko, se střídaly máma i sestra každé ráno na Skypu a hodiny a hodiny  si se mnou povídaly. Mé záchvaty pláče a nejistoty  slábly a já začala věřit, že to zvládnu. I manžel  průběh léčby zvládal skvěle, byl  mi oporou s velkým O. Změna přišla poté, co mi přestala chodit nemocenská, avšak invalidní důchod ještě nebyl. Několikrát se nechal slyšet, že on to přece celé platit nebude. Nebylo to lehké, ale i tuto situaci jsme překonali.

Ze všech mých blízkých nejvíce trpěla dcera. Obavy o to, že by máma mohla umřít, jí daly zabrat. Překonala to a dnes je právě ona mojí největší oporou a hnacím motorem, který mi pomáhá bojovat dál.

Ztráta vlasů mi vlastně tak trochu „pomohla". Již dva roky před léčbou jsem trpěla čítankovou ukázkou takzvaných přechodových návalů, takže jsem se potila a potila. Zvolila jsem šátky místo paruky a udělala jsem dobře.  Jednak jsem pochopila, že mi v podstatě sluší, a mimo to jsem jich nakoupila několik, takže celkem ladily s mým oblečením.

Při čekání na chemoterapie jsem se je nebála sundat. Nevyhnula jsem se reakcím okolí. Já se však nestyděla - a taky proč? Dnes nosím vlasy pořád na ježka. Mnohem lépe se tak při neustávajících problémech s termoregulací mého těla ošetřuji.

Mé okolí samozřejmě změnu zaregistrovalo. Při procházkách po sídlišti s fotoaparátem na krku nešlo nevidět ty šátky, které jsem s oblibou nosila. Tak to vlastně všichni na sídlišti pochopili a neptali se. Pokud přece jen na konverzaci došlo, otevřeně jsem o všem mluvila. Vyplatilo se. Povedlo se mi uvést na pravou míru fámy o mém umírání.

Největší zlom k lepšímu nastal, když se nás pár spolu-pacientek dalo dohromady a společně jsme čekávaly na výsledky krve v nemocniční cukrárně. Bylo to úžasné souznění ženského štěbetání, které v ten moment bylo pro nás pohlazením na duši. Kolem 11. hodiny jsme se odebraly zpět do čekárny a po kontrole lékařky jsme opět spolu čekaly na naši týdenní dávku chemoterapie.

Díky tomu jsem poznala Janu a Halinu, dvě pro mne velmi důležité osůbky. Jana bydlí o pár vchodů dál v naší ulici (mimochodem, do té doby jsme se neznaly). Halina, která je stejně políbená múzou jako já, je jen o pár let mladší. Obě jsou pro mne kamarádkou s velkým K. Vím, že jim můžu zavolat i ve tři ráno o pomoc. Děkuji životu za to, že jsou. 

Publikováno 14. 4. 2015

Všechny příběhy

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.

Partnerem blogů, zveřejněných v rámci projektu "Nejsi na to sama - získejte potřebné informace", je Nadace ČEZ.

 

 

 


Olga F.

Všechny příběhy