Očima pacientky: Jak se liší léčba v Brně oproti Olomouci?

Usměvavá tvář Petry J. vám dost možná bude povědomá díky soutěži Žena roku 2014, v rámci níž se energická Brňačka probojovala až do samotného finále. Během léčby rakoviny prsu Petra na vlastní kůži poznala jak péči v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, tak ve Fakultní nemocnici Olomouc. Obě zkušenosti hodnotí a srovnává s upřímností sobě vlastní...

Svoji diagnózu jsem se dozvěděla den po mých 25. narozeninách a začala jsem hned docházet do Masarykova onkologického ústavu, do nemocnice Na Žlutém kopci v Brně. Je to teda asi rok, co léčba trvá, a jelikož jsem z Brna a Žlutý kopec mám od svého bydliště asi 5 minut, tak jsem dojíždění nikdy řešit nemusela.

Od první chvíle tam se mnou docházela i moje maminka, která do této nemocnice chodívala s mojí babičkou, která měla rakovinu prsu asi v 75 letech, tak už věděla, kde co najdeme, což bylo velkou výhodou. Nikdy nezapomenu na hodiny strávené s mojí maminkou v kouzelném atriu uprostřed jedné z budov nemocnice, kam jsme se zašily vždy při čekání na kapačky. S kávou a ledňákama v ruce jsme se přenesly do jiné dimenze a užívaly si čerstvý vzduch. Byla to taková chvilka, kterou jsme měly samy pro sebe. 

Co musím této nemocnici vytknout, je naprosto nevhodný bufet, který ve stísněných prostorách nenabízí jinou alternativu než chlebíčky a dršťkovou polévku. Dobrá jídelna, kde by se dalo vybrat takzvaně něco zdravějšího, tu skutečně chybí. Vždycky, když jde člověk na kontrolu, na chemoterapii a podobně, tak tam stráví celý den, s tím se počítá. Když už jsem ale ten den odkázaná jen na tohle místo, tak bych prostě chtěla mít možnost lepšího stravování.

Co mě trochu šokovalo, bylo i místo, kde se prováděla chemoterapie. Moje původní představa byla, že budu na nějakém pokoji a tam mi dají kapačky. Byla to ale obří otevřená místnost, kde je asi 20 křesel, všude spousta sestřiček a lidí kolem a pacienti se tam mění, jak na běžícím páse. Přišla jsem si jak u kadeřníka, rychle dokapat kapačky a nastupuje další pán na holení :)

Bylo to nepříjemné v tu chvíli, kdy jsem tam měla kapat třeba 2-3 hodiny, a jelikož tam nesměl nikdo se mnou na povídání, tak jsem 3 hodiny čučela do zdi a někdy se to opravdu táhlo. Byli jsme všichni kapající v jedné místnosti, takže když se někomu udělalo nevolno a začal třeba zvracet, tak o tom věděli všichni pacienti, kterým se z toho chtělo zvracet taky :)

To zas oproti nemocnici v Olomouci, kam dojíždím na bio léčbu nyní, kdy na Žluťák chodím jen na ozařování, bylo horší. V Olomouci je méně pacientů, takže jim stačí 5 pokojíků třeba po 4 lidech, kde je to soukromější, s televizí, která je velkou výhodou při dlouhém kapání, a také s možností výběrem typu lůžka. Kolikrát jsem v křesle na Žluťáku na ty dvě hodiny usnula. Pak jsem z toho usnutí v křesle měla bloklý krk ještě týden.

V Olomouci se dá lehnout i na postel, takže - co se týče kapaček - je Olomouc pohodlnější. To je ale asi tak jediné pozitivní na FN Olomouc. Onkologické oddělení je jinak jedna úzká chodbička, která připomíná válečný úkryt, a kde se odehrává úplně všechno, hlava na hlavě, vydýchaný vzduch, přejeté prsty od vozíčků, podmínky čekání šílené. V Brně je spousta možností, kde si sednout, odpočinout, zalézt si někam do koutku do soukromí a podobně. Proto mi ze začátku změna místa léčení dost vadila.

O dojíždění, které jsem najednou musela začít řešit, ani nemluvím. Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, jak to může mít člověk s dojížděním náročné. S vidinou lepší léčby pro můj typ nádoru ale nezbývalo nic jiného, než si na to zvyknout. Ať už tam mamka chodila s babičkou nebo teď se mnou, tak jsme nenarazily na negativní chování doktorů či sestřiček jak v Brně, tak ani v Olomouci. Vždy se ke mně hezky chovali a stále chovají. 

Publikováno 24. 2. 2015

Všechny příběhy

Komentáře

» 2015 (13)
Březen (2)

Přidat komentář


Opište text z obrázku: (obrázek je nečitelný)


Všechny položky jsou povinné.

Partnerem blogů, zveřejněných v rámci projektu "Nejsi na to sama - získejte potřebné informace", je Nadace ČEZ.

 

 

 


Petra J.

Všechny příběhy