S.O.S. – Second Opinion slouží

Rozhovor s ekonomem Petrem Bartoněm z Národohospodářské fakulty VŠE v Praze

Rozhovor s ekonomem Petrem Bartoněm z Národohospodářské fakulty VŠE v Praze 

Vrátil jste se po dlouhých letech studia a přednášení ve Velké Británii a USA. Jaké jsou vaše dojmy ze znovupoznávání české společnosti?

Já si samozřejmě udržoval kontakt i během té doby, často jsem se na pár týdnů vracel. Nicméně tak jako nepozorujete malé děti růst, když jste s nimi v denním kontaktu, tak i mně toto skokové pozorování dovolilo být vždy překvapen.  

Čím?

Nejvíce snad z všudypřítomné snahy vymyslet nějaká nová, česká řešení, i v oblastech, kde je optimální řešení již známo a stačilo by je zavést.

Můžete být konkrétnější?

Vezměme si tedy zdravotnictví. Čeští lékaři patří rozhodně mezi světovou špičku . Co se týče vlastních léčebných postupů, asi nemůžeme nalézt nějaké zásadní rozdíly - snad až na jeden. Když vám v zahraničí lékař podá vysvětlení toho, co s vámi je, a co se s tím dá dělat, a ujistí se, že tomu rozumíte, pak dvě tři vteřiny čeká, jestli řeknete jistou magickou formulku. Je to skoro jako v detektivce při zatýkání: jakmile podezřelý řekne „chci svého advokáta", najednou se zatýkající musí začít chovat úplně jinak. U zahraničního lékaře tato formulka zní „I'd like a second opinion, please" neboli "Rád(a) bych druhý názor, prosím". Děje se tak často, a po jejím vyslovení automaticky lékař přechází do "autopilota".

V jakém smyslu?

Ihned vás ubezpečí, že na to samozřejmě máte právo, a většinou vám často doporučí, kam se můžete obrátit s dotazem, jak by daný konkrétní problém posuzoval jiný, nezávislý lékař.

Tím vám ale váš lékař vlastně říká, že se může mýlit...?

Ne tak docela. Problém tkví spíše v našem stále ještě strašně nedokonalém poznání, jak funguje lidské tělo, a přesně co a jak mu může ubližovat. V Česku stále bohužel převládá mezi lidmi představa, že přeci kouzelný přístroj u pana doktora dokáže přesně identifikovat, co s vámi je, a pan doktor vám to jenom vysvětlí a sdělí předem jasné řešení. Často jde bohužel o rozpoznávání velmi jemných nuancí, a obecně přeci vždy platí, že více hlav více ví.

Lékař toho ale přeci opravdu ví o daném problému více, než vy...

Jistě, já neříkám, abychom nevěřili svému lékaři. Ale právě proto, že má oproti nám znalostní výhodu (odborně se tomu říká informační asymetrie) , neměli bychom mu dovolit, aby byl ve vztahu k nám a našemu tělu jakýmsi monopolním poskytovatelem informace. Každý den v tisku čteme, jak jsou monopoly firem v energetice či dopravě špatné - ale najednou nám monopol nevadí v těchto o tolik důležitějších otázkách. Pro mě je to paradox. Svěřili byste svůj život do rukou monopolisty?

Třeba se lidé obávají, aby nevypadali jako hypochondři, kteří jen běhají mezi doktory...

Nikdo přeci neříká, že máte chtít dvacátý druhý názor. Hovoříme o jinde naprosto zaběhnutém zvyku druhého názoru. Víte, ona ta lékařská nejistota neplatí jen o diagnóze problému - třeba jestli je to rakovina nebo to není rakovina. Platí to často i o optimálním způsobu léčby, kde lékař musí volit mezi vícero možnostmi.

Hodně se hovoří o tom, že lékař vám doporučí spíše ten lék, na jehož prodeji je v pozadí sám finančně zainteresován..

To ale teď vůbec nemám na mysli. A nemyslím ani triviální případy, že byste se měli jít hned přeptat jiného lékaře, jestli ta antibiotika na tu angínu fakt musíte brát. Mluvím o zásadní velké léčbě, například opět té rakoviny.

To je pravda. A vážně máte lidé pocit, že se lidé v Česku neptají? Že nechtějí druhý názor?

To není můj pocit, na to jsou data. Bohužel na tom velkou vinu nesou také naše zdravotní pojišťovny, které zatím stále druhému lékaři jeho druhý názor neproplatí. Ale je to opět velice zvláštní, že tak nečiní. Vždyť stejně tak, jak pacient svěřuje svůj život monopolistovi, když nevyhledá druhý názor, tak i zdravotní pojišťovna svým zamítavým postojem k druhému názoru svěřuje rozhodnutí o svých penězích do rukou takového monopolisty. V mnoha zemích je standardní, že pojišťovny v zásadních otázkách velké léčby naopak požadují druhý názor nezávislého lékaře: právě proto, aby si lékař nebral pacienta jako rukojmího a nedoporučoval třeba vždy jen určitý typ léčby, nehledě na specifika daného případu...

Co však s tím? Zdravotní pojišťovny k proplácení druhého názoru žádný zákon nenutí.

Zákon není jediná moc. Když není poptávka po druhém názoru ze strany pacienta, není snad dokonce není tak překvapivé, že neexistuje ani nabídka jeho proplacení ze strany pojišťoven. Cestou by měl být tlak pacientů na poskytování druhého názoru, a také onen výše zmíněný argument, že druhý názor je většinou i pro pojišťovny způsobem ochrany proti špatnému nakládání s jejich penězi. Ale problém se zdravotními pojišťovnami nemusí být tak zásadní. Lékař vám často druhý názor sdělí i bez nároku na proplacení. Ten  časový náklad nemusí být zase až tak drastický v porovnání s tím, kolik času mu pojišťovna už nyní„krade" tím obrovským papírováním. Když nebude jiné cesty, můžete se zkusit přeregistrovat k jinému lékaři, který vaši anamnézu bude muset znovu zhodnotit. A v neposlední řadě tu pak máme i internet, kde kromě spousty hloupých „babských rad" existují dnes již také sofistikované stránky v češtině, které popisují nejen například symptomy různých potíží, ale bohužel i smutné zkušenosti lidí, jimž se léčba opozdila a zkomplikovala jen kvůli tomu, že bezmezně spoléhali na svaté (a jediné) slovo svého lékaře. 

To zní všechno velice hezky jako teorie, ale vezměte si tu reálnou praxi, obzvláště na malém městě. Místní lékař tam zná celé rodiny, často po generace, a takovému lékaři máte najednou do očí říci, že chcete druhý názor? Vždyť to bude brát jako urážku, že mu vůbec nedůvěřujete.

Promiňte, ale dobrý lékař toto nemůže nikdy vzít jako urážku. Ba právě naopak, váš lékař by se měl z takového požadavku radovat! Vždyť již pradávní lékaři psali, že nejdůležitějším faktorem úspěšné léčby je spolupracující pacient. Proti jeho vůli jej většinou nedokáže vyléčit ani ten nejlepší lékař. I dnes stále slýcháme od samotných lékařů, že by pacienti měli přistupovat aktivně ke své léčbě. A jaký lepší důkaz chcete pro to, že pacientovi na sobě samém záleží, že opravdu bere přístup ke své léčbě aktivně, že se zajímá, a že zkrátka má ukrutnou touhu žít? Taková projevená touha po životě přeci musí hrát přesně na strunu toho altruisty, kterým český lékař nutně musí být v tak mizerně placených podmínkách!

Je tedy naděje, že se Češi začnou hlásit k touze po životě tím, že začnou vyhledávat druhý názor?

Určitě. Žádné ostychy nejsou na místě. Vždyť se podívejte na současný světově oblíbený seriál Dr. House. Pokud vám ten neprokáže, že tajemství správné diagnózy a úspěšné léčby je často detektivka a i sám Sherlock Holmes v bílém plášti chce konzultovat s jinými, tak už vám to nedokáže nikdo.

Petr Bartoň, MA