Asertivita – vlídnost a laskavost se nevylučují

Přečetla jsem si nedávno v tisku článek o asertivitě od PhDr. Tomáše Nováka a našla jsem se v určitých větách. Tak se s vámi podělím o to, co  mě při tom napadlo

Přečetla jsem si nedávno v tisku článek o asertivitě od PhDr. Tomáše Nováka a našla jsem se v určitých větách. Tak se s vámi podělím o to, co mě při tom napadlo.

Člověk, který používá asertivní techniku, především musí být si opravdu vědom své ceny.

V mém mládí jsem byla vychovávána ke skromnosti a s příslovím mlčeti zlato. V zaměstnání (jako sestřička) zase heslem „Sloužím lidu". Tam se nedovolovaly diskuze, pravidla byla předem daná a chtěla-li jsem pracovat, musela jsem se podřídit.

Tak to šlo vlastně se mnou celý život. Větu jako „ukaž, já to udělám" (musím ale přiznat, že jsem si myslela, že to nikdo neudělá lépe!) jsem používala často, snad až do „ranného stáří". Později jsem kurzem asertivity několikrát prošla, ale stále mi to nějak nejde... V povědomí je snaha pořád ještě říci, ukaž, já to udělám, ale naštěstí pro mé tělo, rozum začal stávkovat. A snad proto jsem začala asertivitu přece jen používat.

V mém případě techniku vstřícnosti, neboli měkkou. Slova, jako „víš, nějak mi to nejde, ale já bych to potřebovala nutně udělat, máš čas hned, nebo nejpozději zítra? Děkuji, jsi hodný/á", říkám teď často, ale vždy vstřícně a vlídně. Moji blízcí si už zvykli. Vědí, že to nezneužívám a hlavně, nemají trpělivost mé opakované asertivní požadavky poslouchat a udělají to raději hned!

Nežádám poníženě, počítám s pozitivním řešením své prosby. Řídím se heslem „alespoň to zkusím" a přidávám k tomu, že si to vzhledem k svému věku mohu dovolit.

Tak, to je můj vyzkoušený a zpravidla úspěšný způsob, jak si říci o pomoc. A jak to děláte vy?

Jana