Pocity pacientek

Citát pacientky: „Když jsem slyšela slovo ,rakovina´, dostala jsem úplný ,black ouť, nic z toho, co lékař dále říkal, jsem nevnímala."

Citát pacientky: „Když jsem slyšela slovo ,rakovina´, dostala jsem úplný ,black ouť, nic z toho, co lékař dále říkal, jsem nevnímala."

Když žena poprvé slyší, že má rakovinu prsu, zažívá velmi silný pocit šoku a také nedůvěry. Není na tuto skutečnost připravena. I tehdy, když se již nějakou dobu bojí, že by mohla mít rakovinu, moment oficiálního potvrzení tohoto strachuje vždy vysoce traumatický.

Pocit šoku má mnoho důvodů. Nejen to, že máme co dělat s velice vážným onemocněním, které může ohrozit náš život, ale také zklamání vlastním tělem, strach z agresivní a dlouhotrvající léčby, strach z bolesti a strach být jiným na obtíž. Pro každou ženu, která dostane rakovinu prsu, je souhrn těchto aspektů jiný, ale pro každou platí, že v ní vznikne psychický zmatek.

Rada žen nemůže této diagnóze uvěřit a vůbec si ji nepřipouští. Bylo mnoho napsáno o tom, že tato negace skutečnosti je škodlivá a má být hned potlačena. To však není zcela na místě. Tuto reakci je třeba pokládat za zcela normální první spoutání reakci na ohrožující a zdrcující zprávu, kterou žena teprve postupně může zpracovat.

Pouze v případech, kdy toto popření diagnózy přetrvává mnoho týdnů až měsíců a je na překážku komunikace o nemoci a její léčbě mezi pacientkou a ošetřujícími, případně členy rodiny, stává se nebezpečným problémem.

Nedělejme si proto starosti, když se tato reakce vyskytne hned po sdělení diagnózy rakoviny. Každá žena potřebuje nějaký čas na zpracovaní této ohromující zprávy.

Šok, nemožnost uvěřit diagnóze a její negace, toto vše brání také tomu, začít o nemoci hovořit. Je zde ještě další faktor, který tomu může bránit, a sice to, že většina žen není zvyklá hovořit o příliš osobních věcech. Obzvláště ty ženy, pro které bylo vždycky obtížné vyjadřovat své emoce, se najednou nezmění.

Je ještě mnoho dalších důvodů, proč se každému těžko o této nemoci mluví. Některé ženy si dělají starosti s tím, jak budou samy reagovat, když o tom mluvit začnou, například se bojí, že se rozpláčou (i když toto ve skutečnosti komunikaci pomáhá). Nebo si dělají starosti z reakce okolí, přátel a členů rodiny, bojí se, že je nepodpoří a že jim nepomůžou. Také pověra, že mluvení o nemoci urychlí její průběh, je u některých lidí silně zakotvena a je brzdícím faktorem sdílnosti. V neposlední řadě mnoho žen nerado mluví o svých potřebách. Až příliš často jsou vychovávány k tomu, že pro sebe nemají mnoho žádat.

Máme-li rakovinu, je často řada lidí připravena nám pomáhat. Záleží tedy na nás, abychom se tomu nebránily a o svých potřebách mluvily. Pro ty, kdož nám chtějí pomáhat to znamená velké ulehčení.

Pauline

Odkazy

Česká onkologická společnost - mapa psychoonkologické péče

http://www.linkos.cz/pacienti/psycholog.php?a=3